Pracovala jsem na americkém bezpilotním programu. Veřejnost by měla zná pravdu, co se doopravdy děje
Kdykoliv čtu komentáře politiků obhajující program bezpilotních letadel Predator a Reaper – neboli dronů – přeji si, abych se jich mohla zeptat na pár věcí.
Začala bych: “Kolik žen a dětí spáléných raketou Hellfire jste viděli?” A: “Kolik mužů jste viděl se plazit po poli, kteří se snaží utéct do nejbližšího úkrytu pro pomoc, zatímco krvácí z odpálených noh?” A ještě více jizlivě: “Kolik vojáků jste viděli umírat na pokraji silnice v Afghánistánu, protože údajně přesné UAV nedokáží rozpoznat improvizovaná výbušná zařízení, která čeká na jejich konvoj?”
Americké tajné impérium základen dronů a jejich celý rozsah
Jen několik z těchto politiků, kteří nestydatě tvrdí, že drony mají výhody, mají ponětí, co se děje, já to viděla na vlastní oči.
Znám jména některých mladých vojáků, které jsem viděla vykrvácet na pokraji silnice. V Afghánistánu jsem viděla zemřít desítky mužů ve vojenském věku, na prázdných polích, u řek a některé i u domů, kde na ně čekala rodina, až se vrátí z mešity.
Americká a britská armáda trvají na tom, že je to expertní program, je ale zvláštní, že mají potřebu poskytovat chybné informace, několik, nebo vůbec žádné, statistiky o úmrtí civilistů a vyšinuté technologické zprávy o schopnostech UAV. Tyto specifické incidenty nejsou izolované a počet civilních obětí se nezměnil, i přes fakt, že nám to rádi říkají naši obranní zástupci.
Veřejnost musí pochopit, že video poskytnuté dronem není obvykle dostatečně jasné, aby se detekoval někdo se zbraní, a to dokonce i v úplně jasný den s několika mraky a perfektním světlem. I pro ty nejlepší analytiky je neuvěřitelně složité s naprostou určitostí někoho identifikovat. Přichází k úvahu jeden příklad: “Feed je tak pixelovaný, co když je to lopata, a ne zbraň?” Tohle zmatení jsem cítila neustále, stejně jako mí spolupracovníci. Vždy jsme se zajímali o to, zda jsme zabili správné lidi, zda jsme ohrozili špatné lidi, nebo zda zničili nevinné životy civilistů kvůli špatnému obrázku nebo úhlu.
Veřejnost také musí porozumět, že tyto UAV operují a analyzují lidské bytosti. Vím to, protože jsme byla jedním z nich a nic vás nepřipraví na každodenní létání bojových průzkumných misí nad válečnou zónou. Zastánci UAV tvrdí, že vojáci, kteří dělají takovou práci, nejsou sledováním takového boje ovlivněni, protože nebezpečí nikdy nepocítí fyzicky.
Je tu ale problém: Možná jsme nebyla na zemi v Afghánistánu, sledovala jsem ale konflikty ve velkém detailu na obrazovce. Vím, co to je, když někdo zemře. Hrůza to nevystihuje. A když jste tomu vystavováni pořád a pořád dokola, stane se to malým videem usazeným ve vaší hlavě, neustále se opakujícím, působícím psychologickou bolest a utrpení, které spousta lidí nikdy nezažije. Vojáci UAV jsou obětí nejen navrácených vzpomínek, ale také vinny toho, že vždy jsou v nejistotě, jak jsou jejich potvrzení zbraní nebo identifikace nepřátelských jedinců přesné.
Samozřejmě, že jsme cvičeni tyto nepocity nezažívat, a bojujeme s tím a staneme se zahořklými. Někteří vojáci žádají pomoc v psychiatrických léčebnách armády, kvůli tajnosti našich misí máme ale omezeno s kým můžeme mluvit a kde. Shledala jsme zajímavým, že statistiky sebevražd v této oblasti nejsou uváděny, ani data o tom, jak spousta lidí pracujích na pozicích UAV bere práškky proti depresi, poruchám spánku a úzkosti.
Guardian nedávno uvedl komentář britského ministra obrany Philipa Hammonda. Přála bych si s ním mluvit o dvou kamarádech a spolupracovnících, o které jsme přišla rok po odchodu z armády, spáchali sebevraždu. Jsem si jistá, že nebyl o tomto tajemství programu upozorněn, nebo by se měl podívat na celkový program než to zase bude obhajovat.
UAV jsou na Středním východě používány jako zbraně, ne jako ochrana. A dokud to veřejnost bude ignorovat, tato vážná hrozba lidskému životu – doma i v zahraničí – bude pokračovat.
Komentáře: