Pro všechny, kdo byl dítětem v 60., 70. nebo 80. letech…
Když se ohlížíme zpět, těžko chápeme, jak jsme se vůbec mohli dožít dnešního dne.
V dětství jsme jezdili v autech bez bezpečnostních pásů a airbagů. Lahvičky s léky neměly bezpečnostní uzávěry, dveře často nebyly zamčené a skříně se nazamykaly vůbec. Pili jsme vodu z pítka na rohu, ne z plastikových lahví.
Nikoho by ani nenapadlo jezdit na kole v přilbě. Hrůza! Celé hodiny jsme dávali dohromady nejrůznější vozítka z prkýnek a koleček od kočárků a teprve když jsme se řítili z kopce, vzpomněli jsme si, že na nich nemáme brzdu. Až když jsme tímto způsobem několikrát vletěli do trnitých keřů šípku, poznali jsme, že bez brzd to není ono. Z domova jsme odcházeli ráno a po škole si hráli kdoví kde venku. Domů jsme se vraceli, když se rozsvěcely první lampy. Celý den nikdo nevěděl, kde jsme. Mobily neexistovaly. Děsná představa.
Občas jsme se pořezali, zlámali jsme si nohu nebo vyrazili zub, ale nikdo nikoho nežaloval. Prostě se to stalo. Nikoho ani nenapadlo, že by to nebyla jen a jen naše vina. Vzpomínáte? A kolikrát jsme se poprali a chodili s modřinami! Jenže jsme si jich nevšímali.
Cpali jsme se buchtami, lízali zmrzlinu a napájeli se limonádou, ale nikdo z nás z toho neztloustl, protože jsme věčně někde lítali a hráli si. Z jedné láhve pilo x lidí a nikdo z toho rozhodně neonemocněl. Neměli jsme play stationy, počítače, 165 kanálů satelitní televize, cédéčka, mobily, tablety, ani Internet. Koukat na filmy jsme chodili k tomu, kdo měl doma televizor – žádná videa tenkrát taky nebyla.
Zato jsme měli kamarády. Chodili jsme s nimi ven. Jezdili jsme na kolech, házeli klacíky do proudu potoka nebo říčky, stavěli rybníčky a hráze z bláta, hráli na honěnou, vysedávali jsme na lavičkách v parku nebo na zábradlí u školy a bavili jsme se o všem možném. Když jsme s někým chtěli mluvit, prostě jsme šli k němu, zazvonili nebo zaklepali, otevřeli dveře… Rovnou! Bez dovolení, bez doprovodu, bez ochrany! Sami v tom krutém a nebezpečném světě! Jak jsme to vůbec mohli přežít?
Hráli jsme vybíjenou s míčem nebo hokej s klacky a starými tenisáky, zvonili na cizí zvonky, chodili jsme na jablka a hrušky do cizích zahrad, třešně jsme polykali i s peckami a ty pecky nám kupodivu v břiše nezačaly růst.
Každý se zkusil aspoň jednou zapsat do fotbalového mužstva, nebo na hokej, holky na gymnastiku… ne každý se tam dostal. Učili jsme se vyrovnat se zklamáním. Naše skutky byly naše. Byli jsme připraveni nést následky. Nebylo za koho se schovat. Naše pokolení dala světu mnoho lidí schopných riskovat, zvládat problémy a tvořit něco, co tu dosud nebylo, prostě to neexistovalo.
Měli jsme možnost volby, právo na riziko a nezdar, měli jsme zodpovědnost a naučili jsme s tím vším zacházet. Jste-li jedním z těchto lidí, pošlete článek přátelům, ať také zavzpomínají na dětství a mládí a porovnají své vzpomínky se vzpomínkami vrstevníků.
Zdroj: pronaladu.cz
Komentáře: