Ruská rodina byla 40 let izolovaná od civilizace
Psal se rok 1978 a do odlehlé oblasti v ruské tajze, v části Abakan, byli vysláni čtyři sovětští geologové. Po čase objevili uprostřed divočiny něco jako obydlí, které mohl postavit jedině člověk. Ve vzdálenosti okolo 150 km od civilizace to byl nadmíru zvláštní úkaz.
Pohled, který se jim naskytl je skutečně překvapil. Příbytek vypadal jako ze středověku a skládal se z jedné místnosti. Podlahu pokrývaly bramborové slupky, jehličí a ořechové skořápky. Místnost byla stísněná, zatuchlá, pokrytá sazemi a nepopsatelně špinavá. Překvapivě byla domovem 5-členné rodiny.
Vědci později popisovali zážitek takto:
Zaskřípaly dveře a objevila se v nich postava starého muže. Měl oblečené kalhoty a košili z pytloviny, vlasy měl dlouhé po ramena a neupravené vousy. Museli jsme něco říct, tak jsme ho pozdravili: Dobrý den, starý muži, přišli jsme na návštěvu. Muž po chvíli odpověděl: Pojďte dál, když jste cestovali tak daleko.
Vědci odešli z chatrče a po krátkém čase za nimi přišel starý muž i se dvěma ženami. Přisedli si k nim, ale odmítali jídlo, které jim vědci nabízeli. Zeptali se jich: ,,Už jste někdy jedli chléb?" Starý muž odpověděl: ,,Já ano, kdysi, ale moje dcery ne."
Ticho najednou přerušil nářek a vzlykání dvou žen, které se dříve schovávali: ,,Toto je trest za naše hříchy, za naše hříchy. "Jejich hysterický záchvat a hrozivě vypadající oči nás přesvědčily, že musíme odtud rychle pryč.
Po pár návštěvách a postupném sblížení začal odhalovat příběh této zvláštní rodiny. Starý pán se jmenoval Karp Lýků a byl členem ruské ortodoxní sekty, nazývané také Staří věřící. Staří věřící byli pronásledováni už za dob Petra Velikého, a pak i po nástupu bolševiků. Právě bolševici zastřelili na okraji vesnice v 30-tých letech Karpova bratra, který se následně rozhodl, že vezme svou rodinu daleko od takové společnosti. Stalo se to v roce 1936. Karp sebral svou ženu Akulin, 9-letého syna Savina a 2-letou dceru Natálii. Stále více se vzdalovaly obydlím, až se nakonec usadili hluboko v tajze. V roce 1940 a 1943 se jim narodily další dvě děti, Dmitry a Agafia, které za svého života nikdy neviděli jiných lidí jako své rodiče a sourozence, až do příchodu vědců.
Rodina si obhospodařována půdu, sázela brambory a konopí. Dokázali lovit i zvěř, ale jelikož jim chyběly zbraně, museli si vystačit s pastmi vykopánými v zemi. Jejich syn Dmitry dokázal bosí lovit v zimě v 40 ° C mrazu a spát pod širým nebem. 50 léta byla prý pro rodinu kritická. Trpěli hladem, jedli jen listy ze stromů.
Jedli jsme kořínky, brambory, houby a kůru stromů. Stále jsme byli hladoví a každý rok jsme pořádali poradu, kolik úrody necháme k vysazení po následující rok.
V roce 1961 sněžilo dokonce v červnu, a tak jim celá úroda začala promrzat. Trpěli hladem a Akulina spíše nakrmila děti než sebe, důsledkem čehož v tom roce zemřela. Zbytek rodiny přežil díky zázraku. V jejich zahradě se ujalo žito a Karp ho hlídal dnem i nocí před divokou zvěří.
Vědci při rozhovorech seznamovali rodinu o nových faktech: satelitech, letu člověka na měsíc apod. Karpova rodina však dlouho bojovala proti tomu, aby si brali od vědců výdobytky techniky. Trochu soli si však vzali, jak říkali, 40 let bez ní bylo opravdu utrpení. Pak i nožíky, vidličky, vrtačky, obilí, a také papír s tužkami.
Pár let poté, co se rodina znovu dostala do kontaktu s civilizací, ji potkal těžký osud. Dcera Natália a syn Savin zemřeli na selhání ledvin, což bylo připisovány jejich jednotvárné stravě v izolaci. A syn Dmitry zemřel krátce po nich na zápal plic. Právě smrt Dmitryho otřásla vědci, protože mu chtěli zavolat pomoc vrtulníkem, kterou odmítl.
Po smrti dětí chtěli geologové, aby se Karp se svou poslední dcerou přestěhovali zpět do vesnice. Oni to však odmítli. Karp Lýků zemřel v roce 1988 na stáří, 27 let po své manželce. Poslední z rodiny lýkovci, Agafia, se po smrti otce vrátila do srubu. Dnes, po 25 letech, tam tato sedmdesáti letá dcera tajgy, žije nadále sama.
Komentáře: