Jiný pohled na rozpad Jugoslávie
Novodobá Jugoslávie byla vyhlášena v roce 1943, v roce 1945 se pod vedením partyzánů a maršála Josipa Broze-Tita stává socialistickým státem.
Vznik Jugoslávie byl možný díky porážce Hitlerova Německa a fašismu v Evropě. Na území Jugoslávie zaniklo ustašovské „nezávislé“ Chorvatsko, které bylo ve skutečnosti dočasnou Hitlerovou kolonií, a velkosrbské monarchistické hnutí četniků. Stojí za zmínku, že Titovi partyzáni byli jediní, kteří důsledně bojovali proti německým nacistům, ustašovcům i četnikům, zatímco ustašovci (a nezřídka i četnici) bojovali společně s nacisty proti partyzánům.
Mezinárodní velmoci uznaly partyzánskou vládu za právoplatnou v neposlední řadě kvůli nekompromisnímu přístupu vůči nacistům a jejich spojencům a v danou chvíli garantovala stabilní situaci. Po skončení druhé světové války prováděl nový jugoslávský režim brutální čistky a popravy, jimž podle různých údajů padlo za oběť několik desítek tisíc osob, zejména vojáků a civilistů angažovaných za války v boji na straně fašistů, respektive proti partyzánům. Velmi neblahé období, které bylo typické rozsáhlým pronásledováním odpůrců, obecnou paranoiou a strachem z budoucnosti, zesílilo po Titově roztržce se Stalinem.
Po Stalinově smrti se režim v Jugoslávii začíná postupně liberalizovat a získávat na stabilitě, aby se nakonec stal nejliberálnějším socialistickým systémem v dějinách. Jugoslávské hospodářství se díky západním úvěrům silně rozvíjí, obrovský příliv financí je zajištěn i díky gastarbajtrům pracujícím na západě. Protože Jugoslávie nebyla signatářem Varšavské smlouvy a nebyla za železnou oponou, mohli občané Jugoslávie cestovat bez větších omezení prakticky po celém světě a režim v jejich zemi zaručoval jak částečnou svobodu podnikání, tak i socialistické jistoty a bezplatné zdravotnictví, školství atd. Období rozvoje, relativního blahobytu a perspektiv vyvrcholilo takzvanou "zlatou érou", kterou lze zasadit přibližně mezi roky 1970 a 1985. Obrovský hospodářský vzestup rovněž výrazně utlumil národnostní tenze a dal vychladnout – a zdánlivě zapomenout – sporům a nedořešeným konfliktům, které se udály zejména v období druhé světové války. Statisíce gastarbajtrů pracovaly v Rakousku, Německu, Francii, Belgii a každoročně vozily do Jugoslávie miliardy v tvrdých měnách, které rovněž zvyšovaly životní úroveň.
Jugoslávie byla zemí 6 svazových republik a 2 autonomních oblastí, 5 hlavních jazyků (slovinský, chorvatsko/srbský, albánský, maďarský, makedonský), 4 náboženství a 23,5 milionu obyvatel. Největší kulturně-jazykovou skupinou byli obyvatelé Chorvatska, Bosny a Srbska, jejichž jazyky lze z vnějšího pohledu označit za dialekty lišící se přibližně jako ostravská a českobudějovická čeština, rozhodně jsou si mnohem blíže nežli čeština a slovenština. Zejména v případě obyvatel Bosny a Hercegoviny nelze vůbec mluvit o třech odlišných národech – tamní obyvatelé hovoří takřka tímtéž jazykem, žijí na tomtéž území již po stovky let a jediné, co je odlišuje a štve proti sobě, je náboženství se svým rostoucím vlivem a nacionalistická propaganda, která ani po 20 letech neztrácí na síle.
Jugoslávie měla rovněž mimořádně silnou a vybavenou armádu, která měla za cíl odradit případné útočníky, na přelomu 70. a 80. let dokonce jugoslávské vojenské špičky zamýšlely zařadit do výzbroje jaderné zbraně.
Jugoslávie byla mezinárodně respektovanou a vlivnou zemí s charismatickým maršálem Titem v čele, který působil jako spojující prvek a idol nejen v rámci Jugoslávie, ale i ve světě. „Hnutí nezúčastněných“ čili Pokret nesvrstanih zahrnovalo Jugoslávii i řadu zemí v Africe i v arabské oblasti, které se vymanily z koloniálních nadvlád a odmítaly se účastnit velmocenských her. Stojí za prostudování, jak mnozí členové Hnutí nezúčastněných dopadli v roce 2013.
Éra Titovy Jugoslávie přinesla ještě jeden mimořádně zajímavý jev, který stojí za zmínku. V republice Bosně a Hercegovině žijí cca 2 miliony Bosňáků, obyvatel slovanského původu a slovanského jazyka, ovšem přestoupivších na islám v době turecké nadvlády, která trvala několik století. Bosňácká komunita, do konce 2. světové války velmi konzervativní, uzavřená a nábožensky čilá, se pod vlivem liberálního režimu Jugoslávie zcela zmodernizovala a sekularizovala. Jsou zaznamenány příběhy o ženách, které na stranických schůzích veřejně zahazovaly šátky a zvláštní roušky přes tvář, tzv. feredže, protože „socialistická moderní žena neměla být v područí tmářských náboženských tradic“. Na konci 80. let již bylo náboženství ve výrazně modernizované Bosně doménou převážně starých lidí, většina lidí žila standardním západoevropským stylem života, cudně zahalené ženy se ztrácely v moři minisukní.
Přichází rok 1980, kdy umírá maršál Tito ve věku 88 let. Hospodářské a politické obtíže a zádrhele, které se již pár let odkládaly stranou, neřešily a zametaly před chřadnoucím Titem, začínají hrozit výbuchem. Nová politická generace, která přichází k moci, nehledí ani tak na Titem proklamovaný duch „bratrství a jednoty“ a na prospěch země, ale spíše na své kariéristické touhy a na potřebu se hmotně i mocensky zajistit. Jugoslávie nadále velkoryse čerpá západní úvěry, ovšem peníze z nich již nekončí převážně v rozvoji země, ale začínají se stále více rozkrádat v rostoucí korupci a hlavně slouží jako ucpávky trhlin v systému, pro zacpání nejvíce křičících úst a pro upevnění moci těch, kteří si je rozdělují.
Zimní olympijské hry v Sarajevu roku 1984 byly jedním z posledních symbolů jednotné a moderní Jugoslávie. Nadále sílila nespokojenost lidí, hospodářství docházel dech, politikové problémy neřešili, jen z odpovědnosti za ně obviňovali někoho jiného nebo problémy prostě ignorovali.
Přichází rok 1986, v Sovětském svazu začíná perestrojka, západ nachází v Gorbačovovi partnera k jednáním a Jugoslávie ztrácí svůj význam a roli „prostředníka mezi východem a západem“. Jugoslávská ekonomika, která byla z velké části v rukou byrokratických a od reality odtržených ideologů, přestávala být schopna reagovat na technologické a obchodní změny na světových trzích a zhoršovaly se možnosti exportu zejména na západ. Na měnící se geopolitické mapě se možná Jugoslávie se svou obrovskou armádou, mezinárodním renomé a mimo jiné obrovským a efektivním vojenským průmyslem stává pro někoho trnem v oku. Maršál Tito kdysi řekl „Nijedna naša republika nebi bila niko i ništa da nismo svi zajedno (Ani jedna naše republika by nebyla nikdo a nic, kdybychom nebyli všichni pohromadě).“
Západní poskytovatelé úvěrů drasticky zvyšují úroky a tím způsobují Jugoslávii těžký hospodářský otřes. Důvodem je údajně hrozící předlužení země a její nízká platební spolehlivost, ačkoli dosud bez větších problémů své závazky splácela. Omezení a zablokování zahraničních úvěrů a často i účtů mělo těžký dopad na řadu velkých jugoslávských firem, které se staly nelikvidními. Tehdejší zaměstnanci jugoslávských aerolinií se setkávali se situacemi, že letadlo bylo drženo v kroužení nad cílovým letištěm a docházelo mu palivo, protože aerolinky nezaplatily poplatky za užívání letiště. Kvůli zablokovaným účtům nebylo možné platit za natankování letadel, přestože cestujících bylo dost a letenky se prodávaly. Raketově rostla nezaměstnanost, inflace činila desítky až stovky procent měsíčně, nespokojenost a frustrace lidí se měnila v zuřivost.
Politikové u moci viděli, že se socialistickou rétorikou už moc nepochodí, tudíž sáhli po osvědčeném řešení - nacionalismu. Tím bylo možné elegantně obvinit z těžkých problémů v zemi sousedy jiné "nacionálnosti", vyhrabáním křivd a problémů od druhé světové války po hluboký středověk se veřejnost i šikovně zabavila, aby měla vrchnost klid na práci. Navíc začaly získávat vliv dosud exilové nebo velmi početně slabé skupiny klérofašistů, ustašovců, monarchistů a islámských radikálů. Stály za tím i peníze, které přitékaly odevšad možně ze zahraničí, údajně na podporu demokracie. Své vítězné tažení zahajují rovněž církve s tradičně tučnou podporou ze svých centrál a spřátelených zemí.
Již od konce 80. let jsou lidi stále ostřeji masírováni hesly „národnost“, „víra“, „Bůh/Alláh“, „historická křivda“, „zlo spáchané na našem národě“. Hlavní roli v tomto rozeštvávání lidí hrají média, prim hrají bělehradské noviny, rozhlas a televize, těsně následované záhřebskými médii. Lidé, kteří spolu odmala vyrůstali, se díky této zuřivé masáži mozků začínají paranoidně podezírat, přestávají se zdravit a bavit, protože jeden má jiné jméno než ten druhý, a babička toho jednoho chodila do jiné modlitebny než dědeček druhého. Vůbec se stává obrovskou módou ukazovat se jako neochvějný věřící v kostele / mešitě, hitparáda pokrytectví nabírá na tempu. Děti ve školách si začínají nadávat do četniků, ustašovců a Turků, protože to slyšely v médiích nebo doma od zpitomělých dospělých.
Přichází rok 1990, v Jugoslávii s kolabujícím hospodářstvím drastickou inflací a s citelně zchudlým obyvatelstvem se konají první mnohostranické volby. Ačkoli dokonce někteří politikové požadovali zákonný zákaz zakládání politických stran na národnostním principu, nebylo jim vyhověno. Ve volbách zvítězily nacionalistické strany, každá v tom teritoriu, kde měl „její“ národ převahu. Předseda federální vlády Ante Marković představil velmi radikální a rozumný plán k ozdravení ekonomiky a stabilizaci státu, ale bohužel už ho nikdo neposlouchal. Média rukou republikových vedení rozjela válečné štvaní a nenávist ve velkém.
Dva hlavní strůjci zla, chorvatský prezident Tuđman a srbský prezident Milošević, hrají více her. Zpočátku usiluje Milošević o zachování jednotné Jugoslávie, ovšem pod výrazným srbským vlivem (Srbové byli nejpočetnější národ). Rozpad Jugoslávie by nejspíš znamenal i hospodářský kolaps. Slovinsko bylo sice nejsilnější ekonomikou, ale jeho vývoz šel z valné části do ostatních republik Jugoslávie. Chorvatsko vydělávalo obrovské sumy na turistickém ruchu na jaderském pobřeží, ale zase nemělo příliš průmyslu. V Bosně a Hercegovině byly desítky moderních zbrojních továren, chemiček, oceláren, hutí, uhelných dolů, strojíren, ale postrádala lehký a spotřební průmysl a rozvinuté zemědělství. V Srbsku bylo rozšířené zemědělství, průmysl hubený, zato obrovská spotřeba peněz na rozvoj Bělehradu a živení armády, od výzbroje po armádní penze. To vše se zdálo pro stabilitu vládce v Bělehradě zcela nezbytné udržet. Pragmatismus a dění však ukázaly, že udržení Slovinců ve federaci nelze obhájit, protože jsou jazykově a kulturně odlišní. Navíc ve Slovinsku žili skoro samí Slovinci, takže nešlo hrát na notu národnostních menšin a jejich ochrany. Slovinsko odchází.
Vypuká válka mezi Chorvatskem a Srbskem, respektive mezi Chorvatskem a zbytkovou Jugoslávií, v níž Srbsko dominovalo. Ve dne i v noci duní zbraně, počty obětí rostou do tisíců a škody do miliard, propaganda v obou zemích běsní. Avšak Tuđman s Miloševićem, kteří si dávno tykají, mají mezi sebou tajnou horkou linku a své kroky koordinují. Již před vypuknutím války se mimo jiné dohodli na plánu vzniku velkého Chorvatska a velkého Srbska na nacionalistickém základu, na rozdělení Bosny mezi své země a hranici probíhající kaňonem řeky Neretvy. S muslimskými Bosňáky se už tehdy tak nějak počítalo jako se „ztrátami bokem“, část z nich měla být vypuzena do islámských zemí, část pohubena ve válečných operacích, zbytku se měla vytvořit jakási „Palestina“, malá rezervace někde mezi Sarajevem a Zenicí. Součástí dohody Tuđmana a Miloševiće byla i výměna obyvatelstva – Chorvati zejména z Bosny měli odejít do Chorvatska a Srbové z bosensko-chorvatského pomezí měli Miloševićovi posloužit jako substrát na osidlování Kosova a vytvoření protiváhy Albáncům. To by bylo velmi praktické i proto, že ti lidé byli velmi radikalizovaní a vůči radikalizovaným Albáncům by si nebrali servítky.
Přichází rok 1992, vypuká válka v Bosně. Za hanebného mlčení a čučení mezinárodního společenství tam zanedlouho zuřivě válčí všichni proti všem, naprostou zbrojní i početní převahu však mají místní pravoslavní, kteří převzali veškerou výzbroj a rezervisty Bělehradem řízené armády. Bosna se stává cynicky řečeno „zábavnou střelnicí“ pro kolemjdoucí – na pomoc „svým“ přicházejí ve stovkách až tisících nejen mudžahedíni z arabských zemí, na straně katolíků bojují i početní neonacisté ze západní Evropy a potomci exilových ustašovců, na straně pravoslavných pak bojují Rusové, Ukrajinci, Rumuni a Řekové (řecká jednotka dokonce byla při likvidaci Srebrenice, řecká vláda tuto záležitost nějak ututlala a je v Sarajevu veřejným tajemstvím, že Řecko financovalo obnovu vládních budov na sarajevském Marindvoru jako určité „držhubné“).
Přichází rok 1995, v americkém Daytonu jsou podepsány mírové smlouvy, končí válka v Bosně, předtím již skončila válka v Chorvatsku. Ti, kdo války rozpoutali, podepisují mírové smlouvy jako mírotvůrci.
Nesmíme zapomenout ani na oddělení Makedonie od zbytkové Jugoslávie, na oddělení Kosova, kteréžto bombami a vojenskými operacemi podpořily NATO a USA – ty si obratem na jihu Kosova zřídily obrovskou základnu Camp Bondsteel. Převážně albánské Kosovo osídlené nevzdělaným a velmi chudým obyvatelstvem s enormní porodností je poslušnou kolonií řízenou narkobossy, která Američanům splní, co jim na očích vidí. Kosovo je sice z dnešního letmého pohledu zaostalým územím bez výraznějšího průmyslu, ale shodou okolností psaly jugoslávské noviny v 60. a 70. letech o geologických průzkumech, které na Kosovu prokázaly velmi významná ložiska nerostných surovin.
Místo Jugoslávie nacházíme nyní v tomtéž prostoru několik států, státečků a koloniím podobných území, kde přestalo fungovat prakticky vše. Jejich význam na mezinárodní scéně, skutečná samostatnost a nezávislost jsou diplomaticky řečeno nepříliš výrazné. Nezaměstnanost dosahuje 20 až 50 procent, mzdy velké části lidí nepřekračují v přepočtu 7–10 tisíc Kč čistého, důchody se pohybují nezřídka kolem 3–4 tisíc Kč čistého. Ceny potravin, energií a základních služeb často vysoce převyšují český průměr, takže obtížně se žije i v Chorvatsku, které se příjmy podobá České republice.
Do všeho se cpe církev, která si osobuje právo o všem rozhodovat stejně jako v dobách středověku. Kazatelem a vzorem morálky je nyní farář / pop / hodža. Chorvatská katolická církev před časem sloužila zádušní mši za hlavu ustašovského Chorvatska, Ante Paveliće, zatímco na stovky tisíc jeho obětí si nevzpomněla. Chorvatští faráři křičí při kázáních na věřící, že „milodar pod 50 kuna je urážka církve svaté“, hlavy pravoslavné církve si potrpí na pozlacená křesla, benátská zrcadla a na mladé chlapce a arabskými misionáři zblbnutí kluci z Bosny odcházejí do Sýrie bojovat svůj džihád.
Falšují se dějiny, zatímco v Srbsku mnozí vzývají kolektivní bolestínství a utrpení svého národa od doby kamenné až po dnešek, v Chorvatsku jsou velmi hojní lidé „za dom spremni“ („za vlast připraveni“, ovšem je to chorvatská paralela německého pozdravu Sieg Heil). Jsou nesmírně hrdí na to, že Chorvatsko bylo za druhé světové války otřesnou Hitlerovou kolonií a v počtu zavražděných na počet obyvatel mohlo hrdě konkurovat i Rudým Khmerům. V mnohých místech Bosny jste zase vrcholně podezřelí, když nedorazíte na páteční džumu (velkou modlitbu v mešitě). V Bosně se leckde můžete setkat s tím, že lidé propadají váhabbismu, nejagresivnější formě islámu made in Saúdská Arábie. Soused se pak promění ve fanatika s jiskrou v oku, nepěkným plnovousem a ústy plnými Alláha, jeho žena se pak promění v černý přízrak zamotaný od hlavy k patě do pohřebního práporu. Se zděšením pozorujete, jak lidé kolem vás začínají „blbnout“, tvrdí, že nalezli Boha / Alláha a neustále s tím otravují, nebo vám začnou i znepříjemňovat život.
Velké jugoslávské firmy, které stejně jako československé podniky stavěly investiční celky, energetické systémy a dálkové přenosové sítě po celém světě, již neexistují. Po roce 1991 uteklo z bývalé Jugoslávie několik stovek tisíc obyvatel, ať před válkou, tak i před obecnou mizérií. Převážně vysoce vzdělaných lidí.
Školství je v obecném rozkladu, zavedené univerzity nemají ani na tužku a papír, zatímco všude bují soukromé univerzity, které nové vrchnosti udělují diplomy rychle, diskrétně a za rozumné ceny.
Zdravotnictví je v dezolátním stavu, na dražší a náročnější operace a transplantace se dělají mezi lidmi sbírky, protože buď to místní pojišťovny neproplácejí, nebo to tamní lékaři ani nedokážou zvládnout a musí se k lékařům do Vídně či jinam na západ.
Lidem se nadále hustí do hlav, že nejdůležitější je národ, a že za všechny problémy mohou ti druzí ve vedlejší zemi (vedlejším okrese). Udržuje se tak více či méně nenávistný stav, který panuje už cca od roku 1988.
Hospodářství bývalých jugoslávských republik bylo samozřejmě ve stínu války zběsile zprivatizováno. Nebo rozkradeno do morku kostí, záleží na úhlu pohledu. Řada fabrik přežila jak krizi a rozpad Jugoslávie, tak i několikaletou válku, o jejich výrobky byl zájem, poškození nebyla vážná. Ty fabriky však nepřežily divokou privatizaci, která vytvořila slabou vrstvu strašlivě bohatých, o něco silnější vrstvu bank s nesplácenými úvěry a se zástavami ve formě bezcenných nemovitostí, a obrovsky silnou vrstvu lidí, kteří žijí od měsíce k měsíci a počítají každý drobný na dlani. Zatímco rodina „krvavého psa“ Tita nezdědila prakticky nic kromě příjmení Broz, rodinné klany vládnoucí v Chorvatsku, Srbsku i Bosně se v průběhu uplynulých dvou desetiletí staly eurovými miliardáři. Novináři, kteří se zajímali o společné obchody „prvních demokratických prezidentů“, zejména v době válek, byli často zasebevražděni. Příšerná korupce sahá od posledních přerovnávačů šanonů na obecním úřadě až po hlavy států. Stát jako takový v těchto zemích přestal téměř existovat, o všem rozhodují neformální známosti, podivné mafiánské struktury a kamarádšofty zkorumpovaných politiků.
Celkové dluhy republik bývalé Jugoslávie již šestinásobně převýšily původní jugoslávský dluh, který byl důvodem (záminkou) k odstřelení oné země na finančních trzích koncem 80. let, a půjčuje se jim vesele dál.
Mladí lidé v Srbsku a Bosně se mě každou chvíli ptají, jestli jim můžu poradit, jak odejít na západ a jak řešit pracovní vízum, lidé v Chorvatsku už to rovnou zkoušejí, neboť mají tu pofidérní výhodu, že jsou krátce občany EU. S tím, že u nich doma není ani budoucnost, ani šance něco změnit k lepšímu.
Napsal Jan Cihák
Komentáře: