Běžencům v Turecku vyoperovali orgány a těla naházeli do neutrálních vod
Zvláštní dopisovatelka Komsomolské pravdy Darja Aslamova pobývala v táboře migrantů na řeckém ostrově Lesbos a udělala si obrázek, kdo a jak se přiživuje na lidské tragédii. Loňský podzim a zima byly noční můrou obyvatel ostrova Lesbos. Z něho je 6,5 km do Turecka. Vody moře zde vyvrhují na pobřeží ostrova množství těl běženců.
Jsou to torza lidí, jimž byly odebrány orgány, děti i dospělí. Na ostrově povětšinou není zem, není kam je pohřbívat. Před časem stál kontejner se sto dvaceti těly asi 2 týdny na žhavém slunci. Potom se našel v horách starý opuštěný hřbitov, kam očíslovaná těla pohřbili.
Místní rybáři vyprávějí, jaké hrůzné věci spatřili na vlastní oči. Od konce léta jsou na břeh denně vysazovány tisíce lidí, mezi nimi nemocní a ranění. Není zde dostatek lékařů ani pro místní. Vláda se musí starat o živé, a ne o mrtvé. Přišlo ohromné vedro a mrtvá těla se rozkládala.
Nejvýhodnější byznys ve světě
V prosinci loňského roku uvěznila turecká vláda izraelského občana, který od syrských běženců kupoval orgány. Byly odebírány v soukromých tureckých klinikách. Ukázalo se, že tento člověk byl hledán Interpolem nejen za obchodování s orgány, ale také za organizování nelegálních transplantací v létech 2008 až 2014 v Kosovu, v Ázerbájdžánu a na Srí Lance. Za jeden orgán měl zisk od 70 do 100 tisíc EUR.
Americký Newsveek nedávno informoval, že v Turecku a Libanonu prodalo 18 tisíc syrských běženců své ledviny, aby se mohli dopravit do Evropy. To jsou však jen oficiální údaje! Okolo dětí je ticho. Dětské orgány jsou nejdražší. Kolem nelegálního obchodu se mlčí. Zabitý dárce už také mlčí. Mlčí lékaři-zabijáci, zprostředkovatelé i příjemci orgánů. Ti ani nic vědět nechtějí. Dříve byl obchod s orgány věcí zemí třetího světa, například Indie.
K obchodu s orgány by nemohlo docházet, kdyby nebyl krytý samotnými špičkami společnosti. Lékař, který novinářce informaci poskytl, dále mluvit nechce s tím, aby sama posoudila, kdo je schopen umožnit dopravu orgánů před uplynutím 48 hodin (játra a slinivku ještě dříve) odkudkoliv k příjemci. Letadlem, bez celní kontroly, do jakékoliv země. Lékař nechce přijít o licenci a dostat se k soudu.
Kde jsou ztracené děti?
Letos koncem ledna oznámil Interpol, že se v Evropě ztratilo 10 tisíc dětí běženců. Po několika měsících to zvýšili na 12 tisíc. A to byly jen děti zaregistrované. Reportérka putovala od července do září s běženci ve své roli novinářky. Viděla jak tisíce mladých agresívních mužů brali útokem pohraniční střediska, nebo šli přes lesy. Mnozí nesli malé děti, které plakaly strachem a únavou přímo před TV kamerami. Nikdo neměl pas, prý shořely při bombardování, a nikdo neměl doklady na děti.
V prvních šílených měsících nikdo neregistroval invazi, ani dospělé, ani děti. Proto by mohl být počet ztracených dětí nejméně 25 až 30 tisíc. Jen v bohatém a disciplinovaném Švédsku se ztratilo tisíc zaregistrovaných (!) dětí. Nikdo je nehledá.
Makedonská novinářka vysvětlila, že malé dítě je něco jako vízum a ochrana. Muži s děcky na rukách vědí, že nikdo děcko neuhodí. Nejsou to jejich děti, není mezi nimi žádná podoba: snědí mladíci s modrookými chlapci. V období balkánské cesty našli srbští policisté v lese několik malých dětí, nemocných, vystrašených, neschopných říci své jméno. Zřejmě byly odhozené, když onemocněly a staly se pro falešné otce přítěží. Pro běžence je zdravé dítě kapitál. Pokud je k světu, prodají ho do bordelu. Pokud ne, rozbourají jej jako prasátko na orgány. Na dítě nejsou doklady, nikdo jej hledat nebude.
Co je to za děti?
Jsou nakoupené. Islámský stát obchoduje na bazarech se ženami i s dětmi. Nejdražší jsou chlapci a děvčátka do devíti let, tyto děti jsou určeny do sexuálního otroctví. Nejvíce na to doplácejí Jezídi, které teroristi považují za odporné pohany. Proto s nimi jednají nejhůře. Děti jim odebírají všemi možnými způsoby, včetně vyrvání z náručí matek.
Mezi dětmi odváženými do Evropy je plno válečných sirotků, kteří ztratili rodiče při bombardování, nebo se ztratily při válečném chaosu. Podle OSN se jen v Sýrii v zóně bojů nacházelo 5,6 mil. dětí.
Stevard, který slouží na trajektu dovážejícím běžence a vidí situaci, by si přál, aby jejich přepychové trajekty, kterými běžence vozí, navštívili evropští byrokraté. Na trajektech je všechno ve zlatě a pokryté koberci. Běženci jim tam své potřeby konali po koutech na kobercích. Když je přistihli při činu, jeden z nich vysvětlil, že jsou Řeci necivilizovaní, že nemají správné toalety a muslimové do nich nemohou chodit. Nejsou tam džbány s vodou na umývání. Proto se raději rozhodli zaneřádit koberce. Tentýž stevard líčil, jak viděl černocha se zlatovlasým a modrookým chlapcem na rukách. Řekl, že je to jeho syn a uvedl jakési svoje evropské jméno. V noci, když všichni spali, jej stevard přitlačil v koutě a natloukl mu. Ten se přiznal, že se jmenuje Ahmed a chlapce koupil v Turecku za tisíc USD. Chtěl jej výhodně prodat v Evropě. Osazenstvo trajektu to oznámilo na pobřeží a tam už falešného otce čekala policie.
„Co jsme měli dělat, jsme přece lidé!“
Na ostrově žije anglická rodina, Erik a Phillipa Kempsonovi s dcerou. Vyprávějí, že se nastěhovali před několika léty. Vždycky na Lesbos přijížděli běženci, ale v únoru 2015 příliv prudce vzrostl. Lidé byli podchlazení, nemocní, nešťastní a kolem nebyl žádný lékař. Lodě se rozbíjely o skály. Proč? Protože pašeráci nechtěli padnout do rukou policie a tak 2 kilometry od břehu zlomili klíčky k zapalování motoru, přeskákali do lodí svých kompliců a zmizeli. Přeplněné loďky pluly plnou rychlostí ke břehu, lidé na nich nevěděli, kam nasměrovat kormidlo. Lodě narazily na útesy a rozbily se. Erik za úsvitu vstával a loďkám signalizoval směr přistání. Jedenkrát viděl hrůzu, kdy se loď se 200 lidmi nabodla na útes a v několika vteřinách se potopila. Celá Erikova rodina skočila do vody zachraňovat. Sedmnáctiletá dcera chtěla vytáhnout z vody dítě a málem se utopila. Chytil se jí jakýsi Afghánec a táhl ji ke dnu. Dokázala se ubránit a dítě dovléci na břeh. Tehdy utonulo 60 lidí.
Běženci se podle líčení pokoušejí koupit si loďku, ale už od toho upustili. Pašeráci jsou ve spojení s tureckou policií a turecká pobřežní policie zakoupené loďky na moři potápí. V Turecku jsou pašeráci a policie jedna mafie. Loni v létě dorazilo v jednom dni naráz 200 lodí a v jednom říjnovém dni 800 (!) lodí. S nimi 12 tisíc lidí. Všichni šli k Erikovu domu, planoucí oči, ve vlasech písek, puchýře a pořezané nohy. Erikova rodina hledala přes YouTube a Facebook dobrovolníky. Pomoc i dobrovolníci začali přicházet.
Migranti nastoupili třídenní pochod přes hory do hlavního přístavu ostrova. Od vlády měli zakázáno použít autobusy nebo taxi, museli jít pěšky. Ani v tomto případě se nikdo nechtěl vrátit do Turecka, kde je mučili a ponižovali. Kdepak byl Červený kříž? Kde OSN a Lékaři bez hranic? Svět charity předvedl mnoho špinavostí.
Peklo lidské hanebnosti
Mezi dobrovolníky se objevili i podvodníci. Vyfotografovali se se ztrápenými ženami a dětmi, fotografie vyvěsili na facebooku, tvrdili, že pracují, až se z nich kouří, a požadovali peníze. Před tím už podváděli v Bangladéši a Pákistánu. Skuteční dobrovolníci byli také, pracovali nepřetržitě a nikdy nedělali vlastní snímky. Někteří úplně zbankrotovali a neměli se za co vrátit domů. Pro ně se pořádaly sbírky na zaplacení cesty.
Na ostrov se dostavilo na 120 nevládních organizací, ale jen 10 jich skutečně pracovalo. Erik zuřil, když jednoho rána uviděl u stanů, které postavil se svými dobrovolníky, motat se cizí lidi, připevňující na ně nápisy a praporky OSN. Ukázalo se, že měl přijet vysoký komisař OSN pro běžence. Erik a jeho lidé všechnu tu faleš ze stanů strhali.
Existuje spousta charitativních organizací, které se zabývají vším možným, jenom ne charitou. Mezi takové patří i americký Mezinárodní záchranný výbor (IRC). Je to přímo honorace rozvědky. Taková CIA v lepší podobě. A ti sponzoři! Kissinger, Raiseová, Powell, Kofi Anan, Albrightová. Organizace provádí špionáž, ale pomoc lidem nikde. Za Erikem jedna taková hodnostářka přišla a vykládala mu, jak zachraňují lidi v Africe. Lidé z těchto kruhů se na charitativní práci nehodí. S IRC byly problémy i na Ukrajině. Například z DNR je vyhostili. Špehovali na linii střetu s ukrajinskou armádou počet a rozložení vojáků domobranců. Jakápak záchranná organizace, když mezi sebou neměli ani lékaře. Jen psychology. Prováděli pohovory, včetně individuálních a opisovali data z pasů. Když bylo v kanceláři organizace objeveno speciální odposlouchávací zařízení, „misionáře“ urychleně vypoklonkovali.
Loni na podzim přijel na Lesbos člen Europarlamentu, aby „nashromáždil důkazy těžkého postavení běženců“. Tento vykrmený a podařený poslanec měl v úmyslu strávit 3 krásné měsíce při „studiu podmínek“. Obědval v nejlepších restauracích, bydlel v pětihvězdičkovém hotelu a dostával přídavky za to, že pobývá v „zóně vysokého rizika“. Erik se jej při večeři, na kterou jeho rodinu pozval, dotázal: „Díváte se na televizi? Víte jak pracuje internet? Jaké ještě potřebujete důkazy? Zkrátka, chcete se pomět za peníze EU. Je mi nepříjemné se na vás dívat.“ Zvedl se a odešel.
Ovšem nejzajímavější jsou byrokraté z organizace Lékaři bez hranic.
„Nedávejte jim ani dolar“
Lékaři bez hranic. Na řecko-makedonské hranici uzavřené pro běžence seděly desetitisíce lidí v maličkých stanech. Pro mnohé se život zastavil. V jedné velké rodině všichni plakali. V jednom týdnu jim zemřely dvě malé děti a nikdo nevěděl, kam se poděla těla. Darja se vydala ke stanu Lékařů bez hranic. Vyšla z něho agresivní žena a bez pozdravu se zeptala, co potřebuje. Novinářka se představila, podala jí pověření a žena ji „odkopla“ do domku na kolech. Tam zaklepala. Dveře se trochu pootevřely a byla podezíravě dotázána co je zač. Řekla, že je novinářka a že ji znepokojují otázky typu kolik je v táboře nemocných, jaká je hygienická situace, kolik lidí zemřelo. Nějprve se zeptali, zda má povolení k rozhovoru. Odpověděla, že má průkaz, v němž je anglicky napsáno, že jsou všechny společenské a státní organizace povinny s ní, novinářkou, spolupracovat. Mají snad oni co skrývat? Ukázalo se, že škvírou mezi dveřmi s ní nejedná žádný lékař, ale recepční. Ten dlouho telefonoval s nějakým svým náčelníkem a Darje oznámil, že může zanechat číslo telefonu a mail a že se s ní určitě zkontaktují. Dosud na zkontaktování čeká. Tehdy bylo vedro 40 stupňů a Darja poprosila o trochu vody. Pan recepční řekl, že voda není, ač na stole stálo několik lahví s vodou a pan recepční ji doslova vystrčil z domku.
V táboře pro sirotky běženců, provozovaným také Lékaři bez hranic, nebylo vidět ani jedno dítě. Tam Darju přijala vlídná slečna a informovala ji, že děti vidět nemůže. Mohly by být traumatizovány. Odmítla říci i kolik dětí tam mají a odkud jsou. Prý je to tajné. „Jak to tajné? Vy jste děti koupili, nebo co?“ – vybuchla Darja. „Jste veřejná organizace a já jsem novinářka. Lidé mají právo vědět, co se ve vašem táboře s dětmi děje.“ Slečna odpověděla, že někdy bude zorganizována exkurse pro novináře. Jenže novinářka nepotřebuje předem připravenou exkursi. Má právo jít a podívat se. A opět jako v případě předešlého stanu Lékařů bez hranic: „Nechte nám své číslo telefonu a my se s vámi spojíme“.
V soukromém táboře Solidarita pro těžce nemocné běžence si postěžoval dobrovolník ze Skotska William, že jim chybí pomoc lékařů. Přitom tam stál obrovský stan s cedulí Lékaři bez hranic. William vysvětluje: „Je zde už 6 měsíců. Přijeli, postavili na dobře ze silnice viditelné místo a ihned zmizeli. Teď už nám tedy chybí jen ti lékaři.“
Angličan Erik se chechtá: „To mají rádi, všude stavět stany. S takovými ničemy jsem se také potkal.“ A vylíčil svůj příběh s Lékaři bez hranic (v originále článku popsaný). Podvod na podvod. Gigantické dary, které jdou neznámo kam. A to je jen polovina ničemností. Za Lékaři bez hranic se táhne podezřelá stopa.
Kdo jste doktore Kouchnere?
Na Západě mu říkají doktor Propaganda, v Srbsku doktor Mengele. Je to francouzský lékař, zakladatel Lékařů bez hranic. V létech 2007 až 2010 býval francouzským ministrem zahraničí. Podle izraelských medií patří mezi 15 nejvlivnějších Židů ve světě. V mládí byl komunistou, odtud jej vyhnali. Vstoupil do skupiny „kaviárové levice“ (opovržlivý název buržoasní bohémy, diskutující s lahví šampaňského o socialismu a trockismu). Účastnil se několika humanitárních misí a byl první, který zjistil, že je možno je využít k politickým cílům. Ukončil styky s Červeným křížem, prý pro jejich neutrální a dokonce amorální postoje. V roce 1971 stvořil Lékaře bez hranic.
Červený kříž drží zásadu léčit všechny bez ohledu na politické přesvědčení. Kouchner chtěl „mravnější“ lékařský přístup podle zásady, že v každé válce jsou oběti a vrazi, „dobří naši“ a „špatní cizí“. Západním politikům se to zalíbilo, ač tím byla postavena na hlavu Hippokratova přísaha. Takto bylo možno kdekoliv beztrestně organizovat převraty, posílat tam humanitární organizace, jejichž vůdci s truchlivými výrazy obličeje informovali o „rozsáhlých obětech“ a poukazovali na „genocidu“ určité pro ně vhodné menšiny, až se dospělo k prohlášení, že je nezbytné odstranit konkrétního „šíleného diktátora“.
Zde přišla vhod teorie doktora Kouchnera o „humanitární intervenci“ a „povinnosti vměšovat se“. Jeho hvězdný čas nastal v lednu 1993. Vytáhl své kolegy z Lékařů bez hranic a založil alternativní organizaci Lékaři světa. Tato organizace utratila 2 miliony dolarů (od koho asi byly?) na kampaň proti Slobodanu Miloševičovi (zvláštní činnost lékařů, že?). Srovnávala jej s Hitlerem. Dokonce úhlavní nepřítel Bosenských Srbů Izetbegovič, první prezident Bosny a Hercegoviny, na smrtelném loži přiznal svoji dřívější lež: tábory smrti pro válečné zajatce v Bosně a Hercegovině nebyly, i když podmínky pro ně tam byly zlé.
Démonizace Srbů podnítila v roce 1995 bombardování bosenských Srbů letadly NATO a v roce 1999 se uplatnila Kouchnerova doktrína o humanitární intervenci. Kvetoucí Jugoslávie byla zcela rozvrácena, byl vytvořen kvazibanditský stát Kosovo a do Haagského vězení byl uvržen zákonně zvolený prezident (již Srbska) Slobodan Miloševič. Za podivných okolností tam zemřel.
Kouchnera odměnili důležitým postem. V roce 1999 se stal šéfem mise v okupovaném Kosovu. Od té doby unášeli Albánci Srby, kteří vystoupili proti Thachimu. Tyto oběti byly určeny na orgány. Jejich srdce a ledviny šly do Evropy, Turecka a Izraele. Přeprava musela být velmi rychlá, za 48 hodin se již nedají použít, takže musel někdo vlivný umožnit obejít obvyklé procedury na celnicích. Laskavý doktor Kouchner musel mít o všem vědomost, byl ve skutečnosti diktátorem v Kosovu. Prokurátorka Haagského tribunálu Carla del Ponteová zahájila vyšetřování. Později ji od případu odvolali a poslali ji na místo velvyslankyně v Argentině. Ve své knize Lov. Já a váleční zločinci Kouchnera obvinila. Poté se případem zabýval představitel Parlamentního shromáždění Rady Evropy Dick Marty, který zveřejnil dokument o mizení lidí v Kosovu a prodeji jejich orgánů. K odpovědnosti se mu podařilo přivést jen málo významné osoby. Ti hlavní trestu unikli.
Pro Kouchnera smrt člověka mnoho neznamená. Přiznal, že osobně z milosrdenství usmrcoval v Libanonu a Vietnamu beznadějně nemocné pacienty. Byli skutečně beznadějní? V roce 2015 jmenovali správcem reformy zdravotnictví na Ukrajině za mezinárodní společenství Kouchnera. Stal se členem Agentury modernizace Ukrajiny. Musí se doufat, že zvěsti o odnímání orgánů raněným ukrajinským vojákům jsou jen plané povídačky.
Svědky neponechávat
Dvanáct tisíc zmizelých dětí běženců. Syřané prodávají své ledviny na zaplacení cesty přes moře. Tajné bordely s malými dětmi neznámého původu. Chytří a chladnokrevní lékaři – vrazi. Nemocnice, v nichž se provádějí nezákonné operace. Proslulé charitativní organizace s vynikající reputací, jejichž zásluhou lze dopravit orgány do kterékoliv končiny světa.
Žádný svědek, všichni jsou mrtví.
Velká Británie oznámila, že nebude hledat zmizelé děti, nejsou to její občané. Vlády dávají takovým přístupem zelenou pašerákům lidí a obchodníkům s orgány. Pouze při likvidaci tábora v Calais se ztratilo 129 zaregistrovaných dětí za jeden den. Kde jsou ty děti? Lidé se jich zřekli.