Původní obyvatelka Calais mluví o pekle s migranty a přístupu policie a politiků
Přinášíme vám přepis videa, které si můžete prohlédnout na konci článku. V něm obyvatelka dnes již velmi známého francouzského městečka Calais, Simone Hericourt, hovoří o tom, co se děje ve městě poté, co ho obsadili migranti, jaké peklo prožívají domácí obyvatelé a jak se k celému problému staví policie a politici. simone Hericourt simone Hericourt Žiji v Calais.
Narodila jsem se v Calais. Anka a moji rodiče také. Calais je můj život. Vyrůstala jsem tady a vždycky jsem tu žila. A Calais bývalo velmi krásným městem. Milovala jsem procházky po okolí, žili jsme v míru a cítili jsme se bezpečně. V létě iv zimě tam bylo vždy mnoho lidí a Bůh ví, jaké jsou v Calais léta. ne příliš přívětivé, počasí není dobré, ale žít se tam dá.
A pak, před nějakým časem, kdy byly uprchlíci v Sangatte a Sarkozy (bývalý francouzský prezident) se rozhodl squat v Sangatte vyčistit, tito uprchlíci přišli do Calais. Dokonce i já jsem zpočátku říkala, že jsou to nešťastní lidé, že jsou ztraceni a nic nemají a že bychom jim možná mohli pomoci. A nemohu vám vysvětlit, jak se to přihodilo, ale z jednoho dne na druhý jsme se ocitli mezi tisíci migrantů . V současnosti jich je 18 tisíc v tzv. Džungli. Ano, 18 tisíc. To je strašné, protože reálné vytvořili město ve městě. Mají diskotéky, obchody, školy, holiče - dokonce mají ... ne, nemůžu to říct, ale vím, že víte, o co jde ... pro potřeby pány, samozřejmě ... Budují cesty a dávají jim jména, volí si svého starosty - ano, a policie dokonce nemůže ani vcházet do oblasti, kterou nazývají muslimskou čtvrtí. Je to zakázáno.
Až dosud jsme leccos protrpěli, ale člověk nemůže snášet nesnesitelné. Když vidí neustále, každý den, každou noc, výtržnosti. Oni přijdou do městského centra v počtu dvou, tří, čtyř tisíc - jsou všude, mlátí do aut železnými tyčemi, napadají lidi, dokonce napadají i děti, znásilňují, kradou ... Je nepředstavitelné, co si zde vytrpíme.
Vcházejí do soukromých domů, i když jsou lidé doma. Prostě vstoupí a žádají něco k jídlu, nebo žádají nějakou pomoc. Někdy také lidí zmlátí a ukradnou, co chtějí, a to, co nemohou odnést s sebou, rozmlátil. A když se chceme bránit, máme hned za zády policii. Policie už dlouhou dobu nepřijímá žádné naše oznámení.
Můj vlastní syn byl napaden. Procházel klidně centrem města se sluchátky na uších a poslouchal hudbu, když mu někdo poklepal na rameno. Otočil se, protože si myslel, že je to někdo z jeho přátel, a hleděl do tváře třem ilegálním migrantům. Dostal do obličeje silný úder železnou tyčí.
Můj syn je docela silný, tak se pokoušel bránit a ti tři ustoupily. Ale pak slyšel z jedné strany nějaký hluk - a tam stálo třicet migrantů, kteří ho přišli zmasakrovat.
Utekl, protože není žádný kamikadze. Když jsem viděla, v jakém stavu se můj syn vrátil domů, říkala jsem si, že ho mohli zabít. A on není jediný.
Migranti napadají děti a studenty na cestě do školy i ze školy. Jdou dokonce tak daleko, že vnikají do školních autobusů.
23. ledna zorganizovali migranti v Calais velké výtržnosti. Bylo to strašné, trvalo to celé odpoledne a celý večer. Zničili i sochu generála De Gaulla. Napsali na ní "Fuck France!" A pod to dali vlajku islámského státu. O čem jiném mohu mluvit, jako o tom, čím si tady procházíme? Oni demonstrují kvůli svým podmínkám, ale čím více dostanou, tím více chtějí. Nikdy nebudou mít dost - nikdy, nikdy, nikdy. Když procházíte kolem nich, to je hned "Dej mi mobil ...". A pokud jim ho nedáte, zmlátí vás. A nepočítejte s tím, že vám policie pomůže. Jak jsem již řekla, už dlouho dokonce ani nepřijímají žádné oznámení.
Ale jakmile někdo demonstruje, má policii hned za zády.
A když je někdo napaden a jde to ohlásit, zeptají se ho "Co si přejete?" A vyzařuje z nich jediné: "Nemůžeme nic dělat". A to vám opravdu nelžu, přísahám.
Já osobně velmi ráda jezdím tam, kde to nazývám hrobem svého syna. Je to u moře. Ztratila jsem svého syna a jeho popel jsme rozsypaly do moře, jak si přál. Respektovala jsem jeho přání. Říkávala jsem večer manželovi: "Vezmi mě k hrobu mého syna, potřebuji to." Teď tam už nemůžeme chodit, protože i obyčejným přechodem centra v Calais se vystavujete nebezpečí. Večer, jakmile se sešeří, je člověk v ohrožení. Já už nemůžu chodit tam, kde to miluji - už nikdy víc, není to možné, mám strach. Mám strach av Calais je nás takových mnoho.
Čemu už vůbec nerozumím, jsou Calaisania. Včera byla demonstrace a bylo nás tam cca 10 Calaisanov - kde byly ostatní? Ale strach vás přece před nebezpečím nezachrání. Vláda nás opustila. Rozhodli se hodit Calais přes palubu. A pokud se my, Calaisania, nerozhýbeme, tak nám sem nacpou všech migrantů Francie. A to bude náš konec - bude po nás. Ale Calaisania jsou jako ovce. Nerozumím jim.
Včera jsem byla na demonstraci, zúčastnili jsme jí s mým manželem, synem a přáteli. Byl tam generál Piquemal (75 let, bývalý velitel cizineckých legií). Více jsme o tom psali ZDE . To, čeho jsem včera byla svědkem, vám zde nebudu zamlčovat. Nemohla jsem spát celou noc, pořád jsem měla ty scény před očima. Nemluvili o tom v televizi ani v rádiu a dokonce ani v novinách.
Viděli jsme, jak ho (generála) zatkli, spoutali - jako zloděje - člověka, který je ikonou Francie, jejím obrazem, člověka, který si zaslouží zacházení s úctou a ctí.
Viděla jsem, jak ho přitlačil k zemi, policista mu stoupl nohou na krk. Přísahám, že jsme to viděli. Pak ho zvedli, táhli jej, jeho nohy se skoro nedotýkaly země. A nám dali pokutu, samozřejmě. Mám štěstí, že tu dnes mohu být s vámi, protože nás můj manžel převedl zezadu kolem dodávek pořádkové policie. Nebýt toho, vzali by mě také a byla bych dnes ve vazbě. Ale co jsem tak špatného provedla?
Přišla jsem tam, abych protestovala proti masivní invazi přistěhovalců, kterou v Calais trpíme. I obchodníci ztrácejí 40% až 60% příjmů. Dříve bylo Calais kvetoucím městem, bylo živé, rušné, během letních prázdnin a na konci roku tam vždy byli cizinci. Dnes už z toho nezůstalo nic. Všechny obchody v centru města byli jeden po druhém pozatvárané. Calais je mrtvým městem - mrtvým městem kvůli migrantům, kterých tu máme. A když přijdou do města, do ulic Calais, ozbrojení železnými tyčemi a Molotovův koktejly, pak jde opravdu do tuhého. Já prostě nerozumím tomu, proč nejsou potrestáni? Proč je policie propouští hned poté, co je chytí, zatímco my jako Calaisania a jako Francouzi máme smůlu, když uděláme chybu. To jsme pak okamžitě zatčeni a perzekuováni. Ztratili jsme všechna svá práva.
Mluvme nyní o Madame Bouchardovej, pro Nataschu Bouchardovú (primátorka Calais). ( Velké bučení od posluchačů) Řeknu vám, jak ji nazývám. Říkám jí "koule". Ano, protože čím déle je ve funkci, tím je hrubší a zjevně nedělá nic pro obyvatele Calais. Na pomoc rezidentem Calais dostala miliony. Ty peníze byly určeny k tomu, aby lidé mohli lépe najít zaměstnání.
První věcí, kterou za ně uspořádala, byla výstavba kontejnerových domů pro migranty. Nenechala jejich v Calais ani vyrobit, vyráběly se v Británii. Jediné pracovní místa, která v Calais vytvořila - a já to vím, protože mám kamarádku, které bylo jedno z nich nabídnuto - bylo 50 míst na vyčištění svinstva, které zůstalo po migrantech v Džungle. Hle, pracovní místa, naslibovala madame Bouchardovou. ... Viděla jsem pořádkovou policii ustupovat před migranty. Rozplakalo mě to, protože jsem si řekla: To není normální. Není to normální, vždyť jsme v našich domovech, v naší zemi a v našem městě.
Pořádková policie by přece měla nařizovat migrantům aby ustoupily - a ne naopak. Demonstrují, protože chtějí 2.000 eur kapesného měsíčně. Já osobně tolik peněz nemám. Chtějí auto a také dům, samozřejmě. A když už jsme u těch domech. Madam Bouchardová vysťahuváva v Calais lidí z jejich domovů blízko zóny "Les Dunes" pod záminkou, že to tam není na život vhodné, že jsou příliš blízko, trpí útoky, krádežemi atd. Vysťahuváva je dokonce, i když řádně platí nájem.
I mě příští měsíc z mého domu vystěhují. Vezmou mi můj dům - a to jsme vždy jednali korektně. Ale to je dlouhá historie. Je tu rozsudek a oni můj dům příští měsíc prodají. A přitom neexistuje nic, co by nám mohlo být vytýkáno. Můj manžel je nemocný, má rakovinu, ale to nikoho nezajímá. Francouzi musí být přitlačení, musí být vystěhováni. Musí přijít o všechno. Musí uvolnit prostor sebrance, která nás chce kolonizovat.
A ještě nám tvrdí, že tito jsou pro nás "kulturním obohacením". Ptala jsem se sama sebe, co tím "kulturním obohacením" vlastně myslí? Protože, pokud to znamená ničení, krádeže, znásilňování atd., Tak pak jsou Francouzi schopni zvládnout to úplně sami - stačí požádat. "
Zdroj: hlavnespravy.sk