Redaktorka ČT nabízí děsivý pohled na Paříž. No go zóny v praxi

Psal se rok 2009. Paříž byla na první pohled normální evropská metropole. Amedy Coulibaly, který o šest let později zaútočil na košer obchod ve Vincennes, pracoval právě pro Coca-Colu a firma ho dokonce vyslala na setkání nadějných mladých pracovníků do prezidentského paláce. Ismaël Omar Mostefaï, pozdější útočník z Bataclanu, se zase pokoušel prorazit na poli rapu. Teroristický útok si tu v té době nikdo nepřipouštěl. A tehdy jsem do Paříže přijela studovat také já.

Coulibaly a Mostefaï se neznali, přesto vyrostli jen pár kilometrů od sebe – v Essonne – a jejich vzpomínky na život v jižních předměstích by byly podobné. Krádeže, války gangů, chudoba a silné udržování muslimských tradic. Právě v takových čtvrtích sílily po desítky let kultura a zvyky, které jsou od evropského způsobu života radikálně odlišné.

Francie otevírá přistěhovalcům dveře ve velkém po dlouhé roky. Od 60. let minulého století, kdy většina jejích kolonií získala nezávislost, se země trýzní vinou za osud svých někdejších poddaných. Proto jim leccos toleruje, třeba budování podobných ghett, v jakých vyrostli dva budoucí teroristé.

Že se do takových míst nechodí, protože je to nebezpečné, to jsem už před sedmi lety věděla v Paříži i já. Bylo to tak nějak normální a všichni to respektovali. Ve vlastním zájmu často i úřady. Ovšem, jak se čím dál víc ukazuje, byla to klíčová chyba. Během let vznikly v Paříži a jejím okolí oblasti, které sice metropoli úředně patří, ale reálně je to jiný svět, který hraje podle vlastních pravidel a kde nikdo, kdo sem nepatří, není vítán. Říká se jim no-go zóny.

Kolik jich dnes je, nikdo přesně neví. Marine Le Penová, šéfka extrémní pravice, mluví o stovkách. Taková čísla se dají najít i ve studiích think-tanku Gatestone Institute. Francouzské úřady ale lavírují – mluví o oblastech různě, opisují je přídavnými jmény, aby se vyhnuly na jejich vkus příliš tvrdému označení. Francouzi ale vědí své. Mimochodem – už před téměř pěti lety zveřejnil list Le Point průzkum, podle něhož by většina Pařížanů uvítala, kdyby vláda do kritických zón poslala okamžitě armádu.

 

Na ulicích nefotit a netelefonovat

Na vlastní kůži jsem zažila severopařížské předměstí Saint-Denis – dnes už nesmazatelně zapsané v historii listopadovými atentáty. Právě tady u Stade de France vypukly a jen pár ulic odtud zásahové jednotky později vtrhly do domu, kde se ukrýval strůjce útoků Abdelhamíd Abbaoud.

Saint-Denis je součástí okrsku s největším počtem muslimů v regionu Ile de France, také je tu nejvyšší procento přistěhovalců – často druhá nebo třetí generace, ale stále bez touhy po asimilaci, zato se sklony k radikalizaci, plynoucími ze životní deziluze. Přesná čísla chybí. Říká se, že muslimů v regionu Seine-Saint-Denis, kam předměstí spadá, žije nejméně půl milionu. To by znamenalo, že islám tu vyznává každý třetí člověk. Je to ale jen odhad, protože Francie neumožňuje sčítat obyvatele na základě rasy a náboženství. Je tu vysoká nezaměstnanost, ale zato je tu levno. Cena pronájmů je tu zpravidla o polovinu nižší než v centrálních částech Paříže. Také se tu jinak píše – řada místních si zvykla psát foneticky.

Hlavním problémem je ale to, že francouzský zákon tu jde někdy stranou a místní raději upřednostňují rozhodnutí svých náboženských představitelů. Celkem podrobně o tom mluví pět let stará studie Institutu Montaigne. Žena tu rozhodně není totéž co muž. Když jsem studovala v Saint-Denis na univerzitě, vedení školy studentky upozorňovalo, že krátká sukně znamená v téhle zóně provokaci. Také jsme dostali doporučení tu na ulicích nefotit a netelefonovat. V okolí univerzity se totiž kradlo – fotoaparáty, mobilní telefony, prakticky cokoliv.

Je veřejným tajemstvím, že do Saint-Denis a dalších podobných oblastí se policie právě nehrne. Neví totiž, co může čekat, a chce se vyhnout zbytečnému krveprolití. Z tématu se ale dlouho dělalo tabu. Když na chování lidí z ghett poukazoval během svého ministerského i prezidentského mandátu Nicolas Sarkozy, od ostatních politiků sklízel především kritiku. Teď už se policie na možné střety s radikály intenzivně cvičí – změna přišla ale až po loňských útocích na redakci Charlie Hebdo.

Jak těžké je o životě v no-go zónách mluvit, dokazuje také investigativní novinář, který vystupuje kvůli výhrůžkám smrtí pod pseudonymem Laurent Obertone. Zabývá se kriminalitou a poukazuje na skutečnost, že právě no-go zóny jako Saint-Denis jsou jejím semeništěm.

 

Problémy jsou už i v centru

Oblastí Saint-Denis ale problémy na severu jen začínají. Také nedalekému Sevranu je lepší se vyhnout. Armáda tu proti přistěhovalcům zasahovala poprvé už před sedmi lety. Gangy si tu vyřizují účty, úřady si stěžují, že v některých obdobích neexistuje den, kdy by se tu aspoň jednou nevystřelilo.

Do problémů se ale lze dostat i v centrální části metropole. Reportéři maďarské televize HírTV zkoumali noční život na Montmartru, který mají rádi turisté. Vůbec se to tady ale nepodobá oné malebné čtvrti z romantického filmu o Amélii Poullainové. Naopak. Montmartre okupují drogoví dealeři – často z řad přistěhovalců. Do Francie dovážejí z Maroka levnou marihuanu. Narkomani mají v oblibě také Les Halles – místo, kde kdysi bývala velká pařížská tržnice. Také tady se pohybují gangy lupičů a po setmění je bezpečnější sem nechodit.

A dalo by se jmenovat dál – Bouloňský lesík ve večerních hodinách, muslimské zóny v 18. nebo 19. pařížském okrsku, večerní spoje příměstských vlakových linek RER.

 

Téma pro prezidentské volby

Paříž je dnes v obklíčení no-go zón a celá situace jí přerůstá přes hlavu. To nahrává radikální pravici a téma zřejmě do značné míry ovlivní příští rok boj o prezidentské křeslo. I Francouzi mají pouze jedny nervy a zdá se být jen otázkou času, kdy pro ně přestane být současný život v Paříži únosný.

Kateřina Etrychová

Komentáře: