Tento hrdinský čin udělali Češi na Donbassu - svědek události popisuje hrůzné skutečnosti
Je mu 25 let. V mírových časech byl rubačem na dole «Zasjaďko». Je ženatý a vychovává tříleté dítě. Přelomovým bodem, který změnil jeho život, se stalo obsazení Gorlovského útvaru ministerstva vnitra. Začalo být jasné, že na město míří «hnědý mor», a že je nutné jej zastavit. Dnes je z něj opolčenec s přezdívkou «Kurat».
«Šel jsem bojovat proto, že je to moje město, moje rodina, moje země», říká Kurat. Účastnil se bojů za Semjonovku, Jampol, Nikolajevku. V Nikolajevce se tři dny dostávali z obklíčení, dostali se ke Kramatorsku a s raněnými odjeli do Doněcku.
«V Doněcku jsme byli 24 hodin a vyrazili jsme dobývat Ivajlovsk. Vybojovali jsme Ivajlovsk, stál tam útvary zvaný <Dněpr-2>. Rozbili jsme jeho block-post a zničili hodně živé síly.
Pak přišel Krasnyj luč, Minusinsk – kde jsme (z ukrajinské armádě) «vyždímali» hodně techniky: «Grady, houfnice, tanky. Získali jsme hodně kompletů bojové výzbroje. Oni (Ukrajinci) odhazovali všechno, utíkali jako zajíci. S touto výzbrojí pokračujeme v boji i dnes. V současné době jsme u Faščevky. Kousek dál od Faščevky je vesnice Kruglik – je tam všeho všudy osm domů a žijí tam tři bábinky. A my tam bojujeme – vedle nich.
Co se Vám vrylo do paměti?
KuratNejvíc se mi asi vryly boje v Nikolajevce. V Jabloněvce to bylo kruté: hodně obrněné techniky, ale nebylo tam civilní obyvatelstvo. Nikolajevku si pamatuji zejména pro tu drzost, s níž ji chtěly obsadit ukrajinské jednotky. Situace byla následující: Naše skupina nestihla prolomit obklíčení. V městě Nikolajevka začala «čistka» a my jsme zůstali ležet mezi dvěma ulicemi – bylo nás čtyřiadvacet – a slyšeli jsme, jak popravují civilní obyvatelstvo. A my jsme byli bezmocní, protože oni měli OTRka, snajpry, kulometčíky, zatímco my jsme neměli žádnou «těžkou» výzbroj. Jen pistole Makarov a samopaly. Na to se nedá zapomenout.
Major Sajenko velel výsadkářské ofenzivní brigádě, která se snažila obsadit Nikolajevku. Byli jsme tři, dva vyvázli živí, ale kolonu 10 technických jednotek jsme zastavili. V osobních soubojích byl zabit (na ukrajinské traně) major Sajenko a 4tyři jeho vojáci. Na dálku ovšm nevím, kolik jich bylo zabito. Ale poté, co jsme zlikvidovali velení této brigády, se museli otočit a odjet. Dva dny potom následovalo tvrdé dělostřelecké ostřelování Gradama a Uragány, minomety, tankovými houfnicemi, a teprve s pomocí zahraniční techniky ukrajinská vojska Nikolajevku obsadily.
Viděl jste ji osobně (zahraniční techniku)?
Ano. Já osobně jsem sestřelil bojový vrtulník ukrajinské armády se symbolikou OSN, který byl ve Slavjansku. Do Nikolajevky zase vstoupila OTRka, vyřazená z výzbroje v Jugoslávii.
Setkal jste se s cizinci, kteří bojovali na straně Novoruska?
Dobrovolníky z jiných zemí jsme měli – dva Češi a dva Rusové, moc fajn kluci. Čechy to, pravda v prvním boji roztrhalo. Šli jsme na průzkum bojem – podívat se na palebná stanoviště – a stáhnout se. Zhruba 150 metrů od nás stály dva pěchotní obrněnci (automobily) a na konci ulice «Grady». Dali jsme se podél řeky oklikou, zničili jsme jednu technickou jednotku, ale krytí obrněné techniky zlikvidovalo polovinu naší skupiny – dva Čechy a jednoho místního obyvatele, který nás doprovázel. Já vyvázl ještě se dvěma raněnými.
Čechům se chystají v Minusinsku postavit pomník. Jsou to skuteční hrdinové. Jednomu z nich střepina utrhla hlavu, a ten, kterému to utrhlo nohy, zalehl na granát, a když přišli Ukrajinci prověřit doklady, vyhodil do vzduchu sebe i celou jejich skupinu. Říkalo se mu Jašty.
Rusové tam také byli, ale jsou to dobrovolníci, obyčejní kluci bez vojenských zkušeností, kteří se od nás ničím neliší. To, co se vypráví, že ruská vojska k nám vstupují, aby pomohla, je blbost. Nic takového se neděje. Co jsme zabavili z výzbroje, s tím bojujeme.
Hodně jste prožil za vašich 25 let…
Co my? Nejhrůznější je, jak v této válce trpí děti. V Ilovajsku jsem viděl tříleté dítě se zšedivělou hlavou a 11letou dívku, která zemřela na infarkt. TO se mi zdá nenormální! To se nedá ani zapomenout, ani odpustit. Děti Jihovýchodu utrpěly silné šrámy. A přát něco takového komukoli, je nepřijatelné. Chtěl bych ale, aby se na Západě také dozvěděli, co je to minometné ostřelování, jak se lidé schovávají po sklepích, jak nemají co jíst, jak staří lidé nedostávají důchody…
Jak vidíte Novorusko v budoucnu? Nemohou být přece všechny tyto oběti nadarmo…
Nad tím ať přemýšlí vysoké vedení. Já tak dalekou nekoukám, Ted myslím na to, jak vybojovat svou zemi a vrátit jí co největší část území. Aby lidé měli kde pracovat, protože všechny šachty, všechny závody jsou zbořeny, kolem nezůstalo nic. Práce není pro nikoho.
Po situaci v Gorlovce, v Doněcku, je jedno patrné: je zaveden řád, existuje policie, vojenská prokuratura, ministerstva se formují, to všechno funguje. Situace se srovnává. Můj osobní názor – až se vrátí vlastníci dolů (šachet) – jestli chtějí pracovat – nechť pracují. Jen daně bude třeba platit Doněcké lidové republice. Prosím, pracujte, a jak jste platili daně Ukrajině, teď plaťte Novorusku. Jsme samostatná republiky, jsme stát, který se Ukrajině nepodřídí.
Rozhovor vedl Vojenský dopisovatel s přezdívkou Bella Chiao, Donbass.
Komentáře: