Tereza Spencerová z Damašku: První dojmy a trocha geopolitiky
Nebýt vojenských checkpointů na dálnici mezi Bejrútem a Damaškem – byť mám pocit, že v meziročním srovnání jich ubylo – je absence války v syrské metropoli až zarážející. Jinými slovy, syrská vládní armáda opravdu dokázala ovládnout region, a to nejen kolem Damašku, ale i v pásu vedoucím podél Libanonu ke Středozemnímu moři a tamním přístavům a nyní se zaměřuje na Aleppo, přičemž místní se shodují, že aktuálně nejklidnějším městem v celé zemi je Hamá, paradoxně v 80. letech dějiště největšího islamistického povstání v moderních syrských dějinách.
Ulice kdysi pětimilionového (ale dnes, s uprchlíky z různých částí země prý až devítimilionového) města ještě včera plnily klasické dopravní zácpy provázené troubením a hulákáním, pěší se promotávali mezi automobily i autobusy MHD, v pouličních kavárnách se kouřila nargile a srkala káva a za celý první den podobných letmých dojmů jsem zaslechla snad jen jednu salvu, která otřásla okny. Nevšimla jsem si ani avízovaných výpadků elektřiny. Některé domy či obchody ve městě opravdu nesvítily, ale plošnou „tmu“ jsem nezaznamenala. Spíš běžný život běžného Blízkého východu. Jinými slovy, syrská vládní armáda opravdu dokázala ovládnout region, a to nejen kolem Damašku, ale i v pásu vedoucím podél Libanonu ke Středozemnímu moři a tamním přístavům a nyní se zaměřuje na Aleppo, přičemž místní se shodují, že aktuálně nejklidnějším městem v celé zemi je Hamá, paradoxně v 80. letech dějiště největšího islamistického povstání v moderních syrských dějinách.
S kým jsem včera, první den tady, stihla prohodit pár slov, všichni se ale ptali na počasí. Na pohled to byly konverzační obraty, ale ujištění, že na horských přechodech mezi Libanonem a Sýrií sníh nebyl, všechny uklidňovalo víc než jen konverzačně. Sníh totiž může zablokovat horské přechody z Libanonu a přerušit tak hlavní zásobovací linky do Damašku. I sám Damašek se bojí sněhu, protože meteorology slibovaná sněhová vánice prý může ochromit celé město. A v noci na dnešek sníh opravdu přišel a opravdu velké vločky pokrývají ulice tempem opravdu větším než jsou dva centimetry u Muzea. Uvidíme, co na to místní silničáři. Aut každopádně ubylo, jezdí krokem, už nemusejí na nikoho troubit, po davech pěších, mám dojem, ani památka, a zavřené jsou dnešek i školy, byť je zrovna zkouškové období...
Padající sníh ale přináší příznačné ticho, které jako by přehlušovalo už beztak těžko uchopitelnou geopolitiku, která tady všude kolem je, byť není vidět ani slyšet. Před bezmála dvěma lety byla situace zcela jiná. V současnosti se sice stále bojuje na damašském předměstí Džóbar, ale novoroční akce Bašára Asada, který tam vyrazil a poobědval s vojáky přímo na frontě, měla ze všeho nejvíc ukázat, že i tento opěrný bod džihádu už nebude opěrným dlouho. Je otázka, jak nyní sníh ovlivní boje v Kalamúnu, tedy oblasti u libanonských hranic, kde kajdistická Fronta al Nusrá – kvůli neshodám v chápání šaríji -- bojuje o holé přežití proti Islámskému státu, ale prohrává. IS je silnější a navíc nabízí svým ozbrojencům větší měsíční žold než Nusrá (prý 400 dolarů), a tak řady klasické Al Kajdy řídnou a brzy někdo přinese hlavy jejích velitelů velitelům IS na podnosu. A to nemyslím jen obrazně. Řady džihádu se tak svým způsobem projasňují a konsolidují, což ovšem platí i pro druhou stranu – sérií dohod o zastavení palby s různými lokálními milicemi nebo návratem „umírněných“ rebelů zpět do vládních řad rozšiřuje armáda své pole působnosti, a čtyři roky nepřehledný konflikt se tak svým způsobem projasňuje ve smyslu, že začíná být stále jasnější, kdo je kdo a kdo je s kým a případně proti komu.
USA si s Tureckem znovu potvrdily, že tedy zcela určitě začnou s výcvikem jakýchsi „umírněných“ rebelů, ale nějak se nedohodly, proti komu že by tito noví měli vlastně bojovat. Poté, co Turecko dostalo od Ruska, hlavního ochránce Damašku, do rukou plynový kohoutek k regionu i jihovýchodní Evropě, a poté, co USA nevyřčeně, ale zato nepochybně koordinují svůj postup proti IS s Damaškem a daly Rusku volnou ruku k organizaci dialogu mezi syrskou vládou a exilovou opozicí, se zdá, že nápad s výcvikem rebelů v Turecku už je už jen jakousi setrvačností, která se postupně zastaví sama od sebe. Nový (kolikátý už?) šéf exilové opoziční Národní koalice Cháled Chodža sice vyloučil cestu svého „orgánu“ k jednáním do Moskvy, ale Rusové beztak zvou opozičníky jmenovitě a prý jich už kývlo osmadvacet, mezi nimi i Chodžovi předchůdci typu Chatíba nebo Bahry. Dál sice není jasné, co s těmito lidmi bez přímého vlivu na vývoj situace v Sýrii chce kdo dojednat, ale aspoň pro oko se zdá, že se něco děje. A na Chodžovi je zase zajímavé to, že po protočení všech možných etnik a náboženství, co jich v Sýrii žije, je to první Turkmen v čele syrské exilové opozice.
Jsme ale jen na počátku roku 2015, který bude v mnoha ohledech přelomový, a co jsem tak četla předpovědi různých expertů pro Blízký východ, v zásadě se shodovali, že vliv Islámského státu bude postupně upadat, protože je něco jiného rychle dobýt území a zavést na něm svou správu, ale něco jiného je ono území udržet a opravdu ho spravovat ke spokojenosti jeho „náhodných“ obyvatel. K tomu poroste regionální i mezinárodní role Íránu a na Blízkém východě posílí i Rusko s Čínou. To vše svým způsobem ovlivní i budoucnost Sýrie, ale na rychlá řešení sázet nelze.
Zatímco píšu tyto řádky a přemýšlím, jak moc dokáže sníh ovlivnit moje zdejší plány, vločky padají dál. A tak na závěr „hřejivá“ fotka čehosi, co mě včera maně připomnělo úplně kýčovitý symbol míru. Ale za to hodně voňavý. Horkem nafouknuté chlebové placky přímo z pece…
Trocha geopolitiky ze zamrzlého města
Rok 2015 bude pro spletité vztahy a vazby na Blízkém východě důležitý, možná přelomový. Pro Saúdskou Arábii, která by ráda byla (alespoň) regionálním hegemonem, to platí dvojnásob.
Spojené státy se prý s Íránem „předběžně domluvily na formátu“ řešení sporů o jaderném programu, přičemž pro příští jednání v Ženevě, naplánované na 15. ledna, mají už připravený i „katalog obsahující potenciálních dohod a různících se přístupů ke zbývajícím sporům“. Obě strany prý počítají s tím, že by ke konečnému konsensu mohly dojít do března a následně ke konci června byla k podpisu i „velká dohoda“. Příliš optimistické? Možná, izraelští diplomaté už ale v každém případě pro letošní rok mají v popisu práce mimo jiné i lekce perštiny.
Předpokládaná dohoda s USA významně posílí vliv Íránu v regionu, toho Íránu, který je vedle Ruska hlavním sponzorem a spojencem syrské vlády. A Íránu, který byl až donedávna hlavním regionálním rivalem Turecka i Saúdské Arábie. Zatímco se ale Teherán s Ankarou pomalu sbližují (a spolu s Ruskem tak utvářejí nový regionální mocenský uzel), Saúdové zůstávají tak nějak stranou. Nebo spíš ostatními upozaděni.
Právě tak vyznívá poraženecký (a o sílícím pnutí v saúdském vedení svědčící) komentář v Saúdy financovaném panarabském deníku Aš Šark al Ausat. Podle něj saúdským královským stratégům v uplynulém roce nevyšlo zhola nic z toho, co si nalinkovali – ať už je řeč o představě, že ve Washingtonu se dá koupit každý a cokoli, nebo o snu, že financováním sunnitských teroristů z Islámského státu lze zničit šíitský Írán, nebo o sázce na eskalaci sunnitsko-šíitských bariér jako takových.
Popořadě: Komentář naznačuje, že Saúdové plně spoléhali na své i izraelské mocné (americké) lobbyistické skupiny, které donutí Baracka Obamu od sbližování s Íránem ustoupit, byť logika tohoto potenciálního amerického politického posunu je vcelku srovnatelná s nedávno oznámeným oteplením ve vztazích Washingtonu a Havany. Možná právě to měl na mysli americký prezident, když v nedávném rozhovoru pro NPR konstatoval, že „bývaly časy, kdy lobbyisté měli pocit, že mohou ve Washingtonu posouvat šachovými figurkami po desce. A kdykoli jsme pak vyvolali chaos, spálili jsme se.“ Odmítl „věnovat další bilion dolarů“ na vyslání pozemních sil k boji proti Islámskému státu v Iráku: „Potřebujeme biliony na obnovu našich škol, silnic, naší základní vědy a výzkumu tady ve Spojených státech.“ Sázka na Obamu naznačuje, že Saúdové ustrnuli někdy za Bushe a jeho blízkovýchodní „politiky dělových člunů“ a „humanitárních intervencí“. Obama ale ve zmíněném rozhovoru naopak podotkl, že by se Írán mohl stát „velmi úspěšnou regionální mocností“, a to za předpokladu, že se „chytí příležitosti domluvit se se světem správně“. Míněna je nejspíš dohoda o jádru. Pokud tak učiní, v Íránu „mají neuvěřitelné talenty a zdroje a míru vyspělosti“, míní americký prezident, a tak íránské „dodržování mezinárodních pravidel“ bude „dobré pro všechny“. Jsou to sice jen slova, na případné činy je třeba počkat – a co víc, nejen Írán si jistě uvědomuje, jak na Blízkém východě dopadají ti, kdo se se Západem sblíží až příliš – ale i tak jsou to slova, která musejí Saúdy a jejich krále – je dokonce starší než jeho země -- šokovat. A co teprve, když prezident USA dodal, že uznává právo Íránu mít „oprávněné obranné obavy“ poté, jak trpěl za války s (Západem sponzorovaným) Irákem v 80. letech. A na otázku ohledně možného obnovení diplomatických vztahů s Íránem dodal: „Nikdy bych neřekl nikdy.“
Je jasné, že po letech destruktivní politiky může takto konstruktivní přístup Spojeným státům na Blízkém východě jen a jen vylepšit image a možná je tím i vrátit do mocenské hry. Oficiální íránská média už podotýkají, že je třeba se Obamovým postojem „blíže zabývat“, přičemž si pochvalují hlavně to, že USA přiznávají význam spolupráce s Íránem jak ve válečných regionech Blízkého východu, z čehož se nabízí vyhlídka na americké a následně i evropské investory a revoluci v dosavadních ekonomických (ne)vztazích.
V izolaci
V tandemu s USA (a jejich neochotou vyslat do Iráku či Sýrie pozemní jednotky) přebírá v obou zemích iniciativu v boji proti IS právě Írán, přičemž od vyslání prvních íránských jednotek do Iráku už se fakticky přestaly objevovat zprávy typu „IS stojí před Bagdádem“. Dostal se tak i pro Západ do role stabilizátora situace v regionu, z čehož plyne, že sázka Rijádu na IS nevyšla, stejně jako plán s prohloubením šíitsko-sunnitského schizmatu – naopak Írán je s to jednat nejen s iráckými šíity, ale i s tamními sunnity a Kurdy, nemluvě o tom, že vláda v Bagdádu své postupy přímo koordinuje s Teheránem. Určitou ironií je, že se Saúdům podařilo dosáhnout nečekané „vedlejší škody“ -- Islámský stát sice Íráncům neublížil, ale místo toho vystrašil Západ natolik, že je stále více unijních vlád najednou ochotno (byť zatím neveřejně) vnímat syrského prezidenta Bašára Asada coby jednu z hrází bránící Evropu před vlnou islamistického terorismu, o čemž svědčí fakt, že v poslední době ubývá manter o bezpodmínečné nutnosti dosáhnout v Sýrii „změny režimu“.
Saúdskou izolaci v regionu přitom prohlubuje například i Egypt. Prezident Sísí, donedávna vítaný partner, který dokázal svrhnout vládu Muslimského bratrstva a odměnou mu byly saúdské „miliardy vděku“, se ocitl mezi těmi, kdo na státní kase pocítili vysýchání penězovodů – stlačováním cen ropy prý Saúdové chtěli srazit do kolen hlavně Írán, poškodili ale mimo jiné sebe i své spojence. A tak se koncem prosince „chudnoucí“ egyptský prezident dostavil na čtyřdenní státní návštěvu do Pekingu, dojednal rozsáhlé čínské investice v Egyptě i egyptskou roli při budování „nové námořní Hedvábné stezky“ (ta by měla startovat v čínské provincii Fu-ťian, vést Malackým průlivem a Indickým oceánem k Nairobi, odkud zamíří na sever k Africkému rohu a přes Rudé moře do Středomoří, a to právě přes egyptský „nový Suez“), podepsal dohodu o „společném boji proti terorismu“, načež čínská strana vztahy s Egyptem následně povýšila na „všeobjímající strategické partnerství“. Při souběžné aktivní obnově vztahů s Ruskem se tak Káhira může výhledově dostat zcela zpod saúdské kontroly, což by pro Rijád byla – další – citelná geopolitická ztráta.
Nízké ceny ropy přitom Saúdy dotlačily k deficitnímu rozpočtu pro letošní rok, škrtům sociálních výdajů a krytí rozpočtových děr z rezerv, které jsou stále dostatečně vysoké. Nicméně i tak vzniká napjatá situace, v níž nebude prostor pro experimenty s politickými reformami, právy žen a podobně – a nebo právě naopak. Možná by radikální proměna priorit tmářskému království pomohla spíš, než hlava v bezpečí, v pouštním písku.
Regionální strategie saúdským feudálům v každém případě nevycházejí, a to vše se tak či onak – pozitivně -- dotýká i Damašku a jeho aktuální války proti radikálnímu islámu, „války proti terorismu“, jak je tady zavedeno říkat. Právě co se týče Saúdů, slýchám tu snad jedinou myšlenku, a to ve smyslu „Každý, kdo chce rozpoutat sektářskou válku, skončí špatně.“ Uvidíme.
Komentáře: