Fenomén: Předtucha smrti
Historek o předtuše smrti existuje nespočetně. Smrt je záhadný fenomén, se kterým se pojí podivné věci mezi nebem a zemí. Jednou z těch podivných věcí je předtucha. Včetně 11. září 2001...
Nejčastější předtuchy, že někdo zemře, se zřejmě dějí v době válek. Takových příběhů je zachyceno nespočetně ve filmech, v literatuře i ve vzpomínkách rodinných příslušníků. Jednoho takového vyprávění jsem byl sám svědkem. Muž, který o tom mluvil, působil důvěryhodně - bojoval na východní frontě ve Svobodově armádě za 2. světové války, ještě žije a má dnes hodnost plukovníka.
Pochází z Podkarpatské Ukrajiny, ale od války žije v Čechách. Jako mnoho bojovníků ve Svobodově armádě prošel nejprve komunistickým gulagem. Tento nenápadný pán měl za války zvláštní schopnost – věděl, kdo v jeho okolí zemře.
I když se pokusil takového člověka varovat, nemělo to žádný smysl. Dotyčný stejně zemřel. Pan plukovník mi nevysvětlil, kde k té schopnosti přišel. Prostě ji měl. Popsal situaci, kdy k smrti odsouzený muž - jeho kamarád - stál nedaleko od něj, když přiletěla střepina granátu a utrhla mu hlavu – jemu se však nestalo nic. Jako by bylo ve válce předurčeno, kdo má zemřít, a vojáci to často předem vědí: řeknou o tom kamarádům, napíší dopis svým milovaným na rozloučenou.
Odkud lidé dostávají tyto informace a jak to, že je dopředu známo, kdo zahyne? Na tyto záhadné otázky dodnes nikdo nedopověděl. Dříve se připisovaly bohům, Osudu či božské Prozřetelnosti. Smrt je naplánována a nejde jí uniknout, s tím byli lidé vždy smířeni. Jen dnes se tomu ještě někdo diví.
Soused věděl, že zemře
Známější než předtucha, že zemře jiná osoba, je předtucha vlastní smrti. Následující příběh je na internetu: „Již řadu let máme rekreační chalupu téměř na samotě, na okraji jedné idylické vesničky v Krkonoších. Proto jsme velmi uvítali, když náš jediný soused nám nabídl, že v době naší nepřítomnosti chalupu občas vyvětrá a také trochu pohlídá. Dohodli jsme se, že mu dáme náhradní klíče.
Jednou v neděli, když jsme se opět vraceli do města, mělo loučení nezvyklý ráz. Ten den sešel soused za námi po stráni dolů a podával nám naše klíče se slovy: "Vezměte si je, já je už nebudu potřebovat." … Tři týdny jsme potom do Krkonoš nejeli. V té době jsme dostali úmrtní oznámení. Soused zemřel při autohavárii... Podivné loučení bylo skutečně loučením posledním.“
Možná někdo nad historkou o starém pánovi mávne rukou, ale při příbězích předtuch spojených s americkým katastrofickým dnem 11. září 2001 docela mrazí.
Eamon McEneaney čekal smrt dlouho
Jedním z těch, kdo měl neblahou předtuchu, že se 11. září 2001 něco stane a jeho život skončí tragicky, byl 46letý Eamon McEneaney, bývalý hráč lakrosu. Jak se to odehrálo, zveřejnila jeho manželka Bonnie. Eamon mnoho let dopředu říkal, že nepřežije milénium, čímž měl na mysli rok 2001. Jako by tušil, že k útoku na Světové obchodní centrum, kde pracoval ve 105. patře v Severním mrakodrapu, dojde znovu. Často si totiž povídal se svým bratrem o tom, jak v takovém případě uniknout – nejlepší cestu viděl v útěku na střechu, protože tam mohli být lidé zachráněni vrtulníky. Osudné ráno před odchodem do práce dostal závrať, manželka mu řekla, ať do práce nechodí, ale on řekl, že musí, a odešel. Jeho žena Bonnie vzpomíná, že byl s příchodem září stále neklidnější a dokonce jí dával určité instrukce, protože on už tady dlouho nebude.
Eamon McEneany nebyl sám mezi téměř třemi tisíci mrtvými z WTC, kdo měl zlé tušení. Bonnie zjistila, že těchto tušení bylo mnoho a kolem katastrofy na Manhattanu se děly zvláštní paranormální jevy i po masakru – pozůstalí často mluvili o tom, že dostávají znamení od mrtvých, že jsou stále v jejich blízkosti. Jedno takové znamení dostala i Bonnie – jakýmsi zázrakem byl při prohledávání trosek na pozemku zřícení mrakodrapů nalezen snubní prsten jejího muže a policie jí ho donesla v sametové krabičce. Bonnie v tom viděla zázrak a znamení od manžela.
Welles Crowther – Jsem součástí něčeho velkého
Mnoho lidí, kteří někoho ztratili 11. září, mělo vize - viděli své milované, jak se s nimi ještě po smrti přišli rozloučit. Pozůstalí často mluvili o hlubokém míru, který pocítili, když bylo po všem. Mezi hrdiny 11. září patřil 24letý Welles Crowther. Patřil mezi ty, kteří pomáhali zachraňovat druhé.
Týdny před útokem životní optimista Welles vypadal sklesle. Řekl svému otci, že asi zanechá své práce v obchodu s akciemi a bude pracovat jako hasič u New York Fire Department. Welles byl dobrovolný hasič. Několik dnů před osudným dnem řekl matce: „Mami, nevím, co to znamená, ale vím, že se mám stát součástí něčeho opravdu velkého.“ Od té doby to byla jeho matka, kdo si dělal starosti; den před 11. zářím téměř propadala panice, jako by tušila, že se stane něco hrozného. Večer před katastrofou přišla domů a chtěla zapnout svůj počítač, ale ten naskočil jen na chvíli a vzápětí zkolaboval. Nemohla usnout, v 6 hodin ráno následující den vyrazila do posilovny. Když šla přes most, najednou ji napadlo: „Dneska umřu.“ Jenomže zemřít neměla ona, ale její syn.
Jako všichni pozůstalí, také Wellesova matka strávila následující hodiny a dny tím, že volala do newyorských nemocnic, zda tam neleží její syn. Třetí noc měla pocit, že je Welles u ní. „Najednou mne obklopil pocit míru. Téměř jsem ho slyšela, jak říká: „Je to OK, mami. Je to OK.“ Věděla jsem, že můj syn je mrtvý. Věděla jsem, že ho už v nemocnici nenajdu.“ Jeho tělo bylo nalezeno až v březnu v roce 2002 mezi hasiči a záchranáři, kteří zůstali v Jižní věži.
Ruth McCourtová – Můj popel pošlete do Irska
Příběh Ruth McCourtové je jedním z nejděsivějších. Zemřela se svou čtyřletou dcerou Julianou, když letadlo narazilo do Jižní věže. Ruthina nejlepší kamarádka a kmotra Juliany Paige se rozhodla, že poletí s nimi, ale ocitla se v jiném letu – nicméně byl to let číslo 11 American Airlines, který narazil do Severní věže WTC. Také Ruth McCourtová měla celý rok 2001 neblahé tušení, nálada se jí změnila. Její manžel David změnu vnímal. Jednou mu Ruth řekla: „Kdyby se mi něco stalo, pošli můj popel do Irska.“ Po její smrti se David dozvěděl, že jeho manželka řekla několika známým, že očekává něco katastrofického. Když s ní před odletem David mluvil telefonicky a již pokládal telefon, najednou měl vizi exploze, velkého světla, zasáhlo ho to tak, že se musel posadit. Jenom se mu mihla hlavou myšlenka: „Můj Bože, co to je?“ Přemýšlel, zda má své ženě zavolat ještě jednou, ale neudělal to.
Komentáře: