Jaké zájmy hájí soud, který definitivně rozhodl: Rodiče musí nechat své děti očkovat
Praha – Nejvyšší správní soud (NSS) ukončil spor mezi ministerstvem zdravotnictví a rodiči, kteří se báli rizik spojených s povinnou injekcí. Rodiče podle soudu musí nechávat očkovat své děti. Negativní názor na očkování a obava z možných rizik je z povinnosti nevyvazuje. Čtyřtisícová pokuta po odmítnutí takzvané hexavakcíny tak platí.
Soud připustil, že povinné očkování, stejně jako velká část lékařských zákroků, může za jistých okolností vést ke způsobení závažné újmy. „Úkolem lékařů i pacientů je ve vzájemné součinnosti takovým možným negativním důsledkům předcházet, samo jejich riziko však ještě nemůže být dostatečným důvodem pro neprovedení lékařského zákroku,“ stojí v rozsudku.
Kvůli odmítnuté hexavakcíně dostali rodiče pokutu 6000 korun, později zmírněnou na 4000 korun. Nepomohl jim ani odkaz na starší nález Ústavního soudu, podle kterého by úřady a soudy měly v individuálních a odůvodněných případech upustit od pokutování i jiného nátlaku na rodiče-odpůrce očkování. Podle NSS však nesouhlas s plošným očkováním a obava z rizik není takovou výjimečnou okolností, jež by odůvodňovala odpuštění sankce, uvedla Česká televize.
Nejvyšší správní soud trvale „naočkován“ farmaceutickým průmyslem
Justiční série odpůrců povinného očkování se dočkala dalšího rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. ledna 2014, č. j. 4 As 2/2013 - 75. Jedná se o rozsudek vydaný ve věci, v níž původně žalobci uspěli u Městského soudu v Praze, Ministerstvo zdravotnictví však podalo kasační stížnost, které Nejvyšší správní soud vyhověl, odvolávaje se na usnesení rozšířeného senátu ze dne 3. dubna 2012, č.j. 8 As 6/2011 - 120.
Rekapitulace předchozího stavu řízení
V citovaném usnesení rozšířeného senátu NSS bylo konstatováno, že úprava zákonné povinnosti podrobit se očkování stanovená v § 46 zákona č. 258/2000 Sb. je vyhovující z hlediska principu omezené delegace normotvorby pro stanovení povinností (čl. 4 odst. 1 Listiny) a mezí základních práv (čl. 4 odst. 2 Listiny). Že tomu tak obtížně může být, již bylo argumentováno v našem starším příspěvku Povinné očkování a kontrola ústavnosti provedená Nejvyšším správním soudem. Přičemž je podstatným bod, že rozšířený senát nebyl kompetentní zavázat senáty NSS neaplikovat čl. 95 odst. 2 Ústavy, dle něhož "Dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu."
Čl. 95 odst. 2 Ústavy je jakožto norma ústavního pořádku nadřazený soudnímu řádu správnímu, mezi oběma právními předpisy však ani není sporu: povinnost následovat v právním názoru rozšířený senát nevylučuje, aby rozhodující senát podal návrh Ústavnímu soudu podle § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993, o Ústavním soudu a následně přerušil řízení podle § 48 odst. 1 písm. a) s.ř.s.
Neboť rozšířený senát sice mohl senáty NSS zavázat k právnímu názoru, že vyhláška MZ, která vyplňuje blanketní zákonnou povinnost o konkrétní případy a meze uplatnění státní moci, je vydána v souladu se zákonným zmocněním a nelze ji neaplikovat ve smyslu čl. 95 odst. 1 Ústavy, ustanovení za středníkem (že soudce "je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou"), nicméně bylo již mimo kompetenci rozšířeného senátu vykročit z hranic čl. 95 odst. 1 Ústavy a vyrušit čl. 95 odst. 2 Ústavy samostatným přezkumem ústavnosti, tj. řešit závazně právní otázku ústavnosti zákona a tím limitovat zákonný soud ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy.
K aktuálnímu rozsudku
Stěžovatelé se ocitli před NSS tentokráte poté, co Městský soud vázán kasačním rozsudkem NSS jejich žalobu zamítl. Jelikož to však byla jejich první kasační stížnost, oprávněně ji NSS uznal za přípustnou.
Kasační stížnost však byla vybudována na námitce autonomie stěžovatelů, inspirována výslovně připuštěnou výjimkou v nálezu ÚS ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 449/06, že se Městský soud dostatečně nezabýval jejich přesvědčením a obecně materiální stránkou jejich přestupku.
(...) Ústavně konformním omezením základního práva podle čl. 16 Listiny nemůže být bezvýjimečné vynucování povinného očkování proti jakékoliv osobě bez ohledu na individuální specifika případu a na motivaci, kterou má daná osoba ve svém rozhodnutí povinné očkování nepodstoupit (IV./c). V případě, že tu jsou takové okolnosti, které zásadním způsobem volají pro zachování autonomie dané osoby a pro výjimečné nesankcionování povinnosti podrobit se očkování, nesmí orgán veřejné moci povinnost podrobit se očkování sankcionovat či jinak vynucovat (IV./d).
(...) V souladu s tím, co uvedl Ústavní soud výše (část III shora), Ústavní soud nezkoumal ústavnost zákonné povinnosti podrobit se stanovenému druhu pravidelného očkování, v případech a termínech upravených prováděcím právním předpisem, a to jak na úrovni zákonné (ustanovení § 46 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů), tak na úrovni podzákonné (dnes vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem).
Argumentace stěžovatelů, odvolávajících se na první citovaný odstavec z nálezu ÚS, je obtížně uchopitelná, neboť s podobnou výhradou by bylo prakticky možné operovat v každém případě očkovacího "odpíračství", neboť i nedbalí rodiče by se naučili přeformulovat svoji nedbalost či obyčejný úmysl v úmysl vznešený jako výhradu svědomí. Správní orgány by obtížně nalezly kritérium pro rozhodování, nemají-li jen hodnotit umělecký dojem z prezentovaného odporu rodičů k očkování.
Potud tedy lze s rozsudkem NSS souhlasit, představuje-li ovšem poctivou rekapitulaci argumentace stěžovatelů, což u NSS není vždy pravidlem.
Jak věc posunout do rámce ústavnosti
Jednou z možností je ústavní stížnost přímo v této věci zaměřená opět na nedostatky zákonné úpravy z hlediska čl. 4 odst. 1 a 2 Listiny. Touto argumentací stěžovatelé původně operovali, nicméně byla utlumena usnesením rozšířeného senátu. Bylo by možno pokládat za přepjatě formalistické žádat po stěžovatelích, aby NSS konfrontovali s čl. 95 odst. 2 Ústavy, když ústavnost blanketního zmocnění je stejně kompetencí ÚS a NSS je nejvýše oprávněn věc mu předložit.
Nicméně jakákoli nová kasační stížnost by měla jako svůj středobod obsahovat námitku důvodnosti podat návrh k Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy, včetně vypořádání závěrů rozšířeného senátu. S takovou námitkou by byl NSS povinen se vypořádat. Věc by se následně dostala Ústavnímu soudu k meritornímu posouzení jednak z hlediska čl. 4 odst. 1 a 2 Listiny (protiústavně blanketní zákonné zmocnění exekutivy), jednak z hlediska čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny (v případě opominutí vypořádat se s uvedenou námitkou), případně čl. 38 odst. 1 Listiny (odnětí zákonného soudce u pouhého odkazu na rozšířený senát).
Meritorně je ohrožena zásada, že povinnosti lze jednotlivcům ukládat pouze na základě dostatečně určitého zákona (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 4 odst. 1 Listiny), zejména v oblasti základních práv - zdraví a tělesné integrity (čl. 4 odst. 2 Listiny). V tomto ohledu musí případy povinného očkování stanovit Parlament a -- pouze v krizovém stavu -- exekutiva.
Pokud se jedná o aplikaci výsledků vědeckého výzkumu, tj. věc řešenou v dlouhodobém horizontu, kterou není třeba zachraňovat krizově, není jediný důvod, proč by mezi dětmi jako objekty farmaceutického průmyslu měla stát pouze jedna rozhodující překážka: získat zakázku na Ministerstvu zdravotnictví, které za všechen lid rozhodne, co je pro něj pod pokutami zdravotně správné a jaká rizika jsou nepřijatelná.
Do rozhodovacího procesu vždy vstupuje politická úvaha přijatelnosti rizika, kterou je povolán řešit na základě demokratické debaty Parlament spíše než ministr zdravotnictví - tento v až moc rozšířeném vidění NSS vysněný "diktátor" ve věcech biomedicíny.
Mají být děti méně chráněny Ústavním soudem než uživatelé drog (viz nález ÚS o trestních "telefonních seznamech")? Má o "biochemickém složení" obyvatelstva rozhodovat exekutiva? Bylo natočeno málo apokalyptických filmů?
Komentáře: