Muž z ČR, který dokáže poručit dešti promluvil
Před 50 lety dostal František Pustina, tehdejší zaměstnanec Ředitelství vodohospodářského rozvoje v Praze, úkol z kategorie sci-fi. Měl vymyslet, jak vyvolat umělý déšť!
V 60. letech 20. století žilo Československo v době, kdy bylo u vládnoucí komunistické kliky populární heslo Poručíme větru, dešti, kdy má pršet, kdy má vát, ale problém, s nímž se měl Ing. František Pustina vypořádat, stejně vypadal jako fór. Zadání státního úkolu z roku 1961, plánovaného na pět let, znělo: prověřit možnosti umělého vyvolání deště. Mělo to praktický význam – zvýšit stavy vody v umělých nádržích, aby ji bylo v době sucha odkud brát.
Uznávaný expert promluvil: Chemtrails jsou globální skrytou operací pro totální kontrolu
Podržte se: absolvent ČVUT a jeho tým „zapršet“ dokázali! „Úkol jsme splnili, ale výsledky naší práce šly do ztracena. Tak to tehdy u řady rozvojových úkolů chodilo,“ říká dnes již 90letý František Pustina.
Jak se očkují mraky
Tenkrát si vybral mladé spolupracovníky z Ústavu fyziky atmosféry ČSAV a dva roky rozvíjeli a zdokonalovali metodu „očkování“ vhodných oblaků jodidem stříbrným; ten má totiž podobnou krystalickou strukturu jako krystalky ledu a v „ošáleném“ mraku jeho droboučké částečky fungují jako kondenzační jádra pro tvorbu dešťových kapek.Kromě vzdušné vlhkosti v atmosféře je přítomnost miniaturních částeček (obvykle prach) pro vznik dešťových mraků nezbytně nutná.
Nejdříve František Pustina a jeho tým vyvinuli generátor pro infekci oblaků: „Šlo o propan-butanový hořák, který ze země do mraků posílal za využití větru aerosol jodidu stříbrného.
Dosah byl tak dvacet třicet kilometrů.“ Později se soustředili na využití letadla. Metoda, kterou opakovaně zkoušeli a cizelovali, nebyla vyloženě novinka.
Už po 2. světové válce vědci z letadel „cukrovali“ mraky kousíčky suchého ledu, později jodidu stříbrného a olovnatého, na nichž se srážela voda a mrak se vypršel dříve, než by k tomu došlo přirozeně.
Pokusy však neprobíhaly příliš úspěšně a hlavně byly velmi nákladné, takže se od nich upustilo.„Každý mrak se nehodí. Musí jít o smíšené oblaky s určitým vodním obsahem, takzvané hrady, s tmavým spodním okrajem a běloučkým vrškem prozářeným sluncem.
A nesmějí být moc vysoko, vzdálenost mezi jejich základnou a zemí by neměla být větší než dva kilometry. To proto, aby padající kapičky neměly čas se cestou vypařit,“ vysvětluje František Pustina.
Laser i černé desky
Tým vědců ze Švýcarska, Francie a Německa zase experimentuje s využitím laseru: v mraku ionizuje molekuly plynného dusíku a kyslíku, které pak fungují jako kondenzační jádra a objevují se miniaturní kapičky. Ty dále rostou a spojují se ve větší kapky. Problém spočívá v tom, že se zatím vytvářejí jen v dráze paprsku laseru, zbytek mraku nereaguje. Vědci se nyní snaží vymyslet jak prosvítit velkou část oblačnosti.
Odborníci z univerzity v Bruselu, z izraelské Univerzity Bena Guriona a experti z NASA využívají speciální černé desky schopné absorbovat co největší množství tepla ze slunečních paprsků. To pak vystoupá společně se sraženou párou do vyšších poloh atmosféry, kde se transformuje v mraky a posléze déšť.
Slibné pokusy vyšuměly
Sportovní letoun Meta Sokol vybavený trojicí hořáků na konci křídel vystoupal 3. července 1963 pod základnu mraků, kde pilot „pochodně“ zapálil.
Výstupné vzdušné proudy natáhly vznikající aerosol do oblaku (patentovaná směs s jodičnanem stříbrným hořela asi dvě minuty) a na Křivoklátsku v povodí přehrady Klíčava se po chvíli rozpršelo.
O Františku Pustinovi se začalo psát v novinách nejen u nás, ale i za hranicemi jako o muži, jenž zkrotil přírodu. „Stal jsem se docela známým. Někteří lidé pak našim pokusům přičítali vinu za některé pustošivé bouře. V nich jsme ale prsty opravdu neměli,“ usmívá se bývalý vodohospodář.
„Ověřili jsme si, že se tímto způsobem dají na několika stech metrech čtverečních vyvolat umělé vodní srážky.
Nejlépe by šla metoda uplatnit u nádrží v horách, třeba v Beskydech, Krušných horách nebo u Lipna,“ říká muž, jemuž přátelé tenkrát přezdívali obchodník s deštěm.
Další pokusy prokázaly, že by se také daly využívat pozemní plynové generátory.
„Hořáky byly rozmístěny zhruba dva kilometry od sebe a v řadách o rozestupu asi deset kilometrů. Za příhodných podmínek hořely několik hodin.
Problém byl v koordinaci a rychlém spojení s obsluhou. Při našich možnostech se pozemní infekce mraků ukázala jako těžko zvladatelná. Ale za ideálních podmínek by umělé srážky zasáhly území několika set kilometrů čtverečních.“
V otázce, proč se slibně rozeběhnuté pokusy zastavily, má František Pustina jasno: „Úkol jsme splnili v době pražského jara.Tenkrát politické zájmy začaly převažovat nad ekonomickým pokrokem. Navíc po okupaci v roce 1968 emigroval vedoucí vědeckého tým ČSAV, který se na našem úkolu významně podílel.“
Pokračování článku ZDE.
Komentáře: