Vozím Araby. Pravidelně z pražské Florence. Řidič, osmapadesát let, se přestal bát a zavolal nám

PŘÍBĚH Že prý komu jinému by to měl říct. Tímto krátkým úvodem vpravil do svého osudu naše čtenáře řidič jedné z pravidelných autobusových linek. Jezdí dlouhé roky, pravidelně, bez nehod. I přesto se bojí prozradit bližší detaily svého povolání. Má strach, že by přišel o práci. Něco však naznačit můžeme. Linka směřuje z Prahy na sever Čech. A odtamtud většina těch, o nichž budeme dnes hovořit, pokračuje do Německa.

Říkejme mu třeba pan Vladimír, přičemž jeho pravou totožnost naše redakce zná. Má pár let do důchodu, najezdil desítky tisíc kilometrů a zažil toho dost. „Bezohlednost je někdy až děsivá. Myšky, zdvižené prostředníčky, sprostí cestující.“ Tak jako všude, člověk prý čas od času narazí na hulváty. Řidiči jsou už prý celkem zvyklí. „Lidi odhadnete. Taky proto hodně taxikářů třeba nebere lidi z ulice, ale čekají na objednávku přes ověření dispečinku. Před deseti lety byla Florenc strašná. Ukrajince, kteří jezdili domů, tam okrádala mafie o těžce vydělané peníze, byli tam prostitutky, feťáci i dealeři, všechno. Až na policajty. Teď se situace uklidnila," vypráví pan Vladimír.

Jeho poslední dva roky práce jsou ovšem protkány něčím úplně novým. Střetem s arabskou kulturou. Arabové, kteří prý do Prahy jezdí pravidelně, se také pravidelně vrací do Německa. „Jeden pán mi říkal, že v případě, že jsou už žadatelé o azyl v Německu, mají vlastně volný pohyb a mohou, kam chtějí. Přesně tito lidé, alespoň si to myslím, potkávám a vozím. Jeli s námi na sever už mnohokrát. Chtěl bych říct, že hlavně chování muže k ženám je strašné," pokračuje pan Vladimír. Ten zároveň podotýká, že typická skupina "cestujících" je jeden muž a několik žen. „Alespoň si to myslím, protože i v těch největších vedrech mají ty ženský úplně zahalený těla, hlavy, není jim vidět do očí. Hodně často je ten chlap seřve a atmosféra v autobuse je na bodu mrazu. Často je vidět, jak hluboká nenávist je mezi našimi a Araby. To se stačí podívat na to ticho, když Arab s ženami nastoupí," vysvětluje také pan Vladimír.

A co ho vlastně přimělo, aby se nám ozval? „Strach. Nic jiného. Kdyby ta ženská pod tím oblečením něco vezla, třeba zbraň, nikdo by to neviděl. Jednou jsem po ní chtěl drobné, aby mi neplatila bankovkami a ten její se rozeřval na mě, že jsem se jí asi chtěl dotknout, ale taky na ni. Myslel jsem, že jí ubalí, dá ránu, ale asi se zalekl tolika chlapů v autobuse, že nic neudělal. Neměli tehdy žádné místenky, takže si to pamatuju dobře, šli si sednout do půli autobusu. V autobusu bylo tehdy hrozné vedro, ale to napětí bylo ještě horší. Jindy zase je vidět, jak je ten chlap neohleduplný. Něco nesou, ženský jsou strhané a on na ně křičí. Zažil jsem v hospodě opilé ženské, na které křičeli chlapy, ale ty ženy se vždy ozvaly. V tomto případě na sebe nechaly až hystericky hulákat. Klidně na plném nástupišti, jak na psy. A že by se jich někdo zastal, to ani náhodou. Já jsem taky ale nic neřekl, co bych jim měl říkat, když se arabsky nedomluvím a německy oni umí jen pár slov?!"

Pan Vladimír ve svém vyprávění, které sdělil ParlamentnímListům.cz, apeloval především na obezřetnost. Podle jeho názoru nemusí být Arabové zlí lidé, ale jde z nich strach. „Když za vámi sedí tři lidé v kuklách a chlap, který do vás bodá pohledem, a to se pravidelně opakuje, je to něco hodně nepříjemného. Ačkoli jsem s nimi nikdy neměl vážnější konflikt, ani za ty dva roky jsem se této skupiny obyvatel nepřestal bát. Nevím, jestli to je respekt, ale spíš ne. Je to obyčejný strach a neumím si představit, jak by to vypadalo, kdyby jich u nás bylo stejně jako teď v Německu. Neumím," uzavřel pan Vladimír.

Zdroj: 1

Komentáře: