Proč si zaměstnanec v ČR odnáší při výplatě domů jen 15 000, když firma je za jeho práci ochotna platit 50-60 tisíc?
Je to tím zlým kapitalismem, kde nenažraný fabrikant sdírá dělníky z kůže, aby tyl z jejich krve a potu? Nebo je to v současnosti praktikovaným socialistickým státním dirigismem, který nesmyslnými regulacemi pracovního trhu vyrábí ze zaměstnaných pracovníků v konečném důsledku nesvéprávné otroky do montoven?
Tuto otázku mezi řádky řešila diskuse v pořadu Michaely Jílkové „Máte slovo“ o pracovních agenturách.
Moderátorka, jako bohužel téměř vždy, opět nešla k podstatě věci. Z jakého důvodu si firmy najímají agenturní pracovníky za peníze, které dokonce převyšují jimi vyplácené mzdy? Co je vede k takové „nehospodárnosti“? Jsou to snad dobročinné organizace, které chtějí nechat vydělat také někomu jinému než sobě a tak platí za dodaného dělníka měsíčně třeba 60 000,- Kč, když by jej samy mohly zaměstnat skoro za polovinu? Není to proti zdravému rozumu, proti tvorbě zisku, základu podnikání? Upadli snad továrníci a jejich personální manažeři na hlavu?
Nikoliv. Byli k tomuto nesmyslnému kroku přinuceni socialistickými vládami a jejich nařízeními, zákony či regulacemi, které se na trh dnes a denně valí z parlamentních a úřednických výšin. Neokomunističtí dobroserové, ovládající naši současnou eurospolečnost, slíbili při lovu svých volebních oveček, že se postarají o obyčejného člověka, aby nebyl v práci diskriminován, a aby jej nenáviděný buržoa nemohl okrádat a zneužívat plody jeho poctivé každodenní dřiny. Jejich „starost“ se však lidem vrací jako bumerang a takřka nemožnost uzavřít normální pracovní vztah.
Všichni kolem sebe vidíme, že právě v současném systému „demokratické“ oligarchie slaví však gottwaldovská „pracovněprávní“ rétorika velké volební úspěchy a vynáší na rozhodující státní pozice zakuklené ortodoxní komunisty, jejichž jedinou snahou je důsledně ovládat poddané stádo totalitním bičem s malinkou dávkou konzumního cukru tak, aby dokázalo vyprodukovat hodnoty na korupční rozkradení a nevšimlo si při tom, že se brodí po krk ve výkalech padajících shůry na jejich hlavy.
Právě na příkladu zaměstnávání přes pracovní agentury si to můžeme velice dobře ukázat. Rudí sociální inženýři praktikují své „dobro“ přes odbory, Zákoník práce, sociální pojištění, zdravotní pojištění, minimální mzdu, kurzarbeit, daně či další výmysly a nesmyslné regulace, které mají přinést „proletariátu“ spravedlivější společenský řád a zlepšit jeho sociální postavení zásahem „všemilosrdné“ ruky státu. Natěšený obyčejný člověk, radující se z faktu, že se o něj někdo postará a přeci nedovolí, aby s ním bylo zacházeno jako s kusem hadru, položí na volební oltář svoji sebejistotu, hrdost i svobodu a výběrem těch neobolševických partají, které mu slíbí nejvíce erárních „výhod“ předá svoji duši do rukou „vyšší moci“, která si s ním následně pak vytře zadnici a vyrobí z něj námezdního otroka, mlčícího u pásu v montovně, což je současný socialistický ideál vládních panáků.
Je obrovská škoda, že si toto „obyčejný člověk“ nedokáže uvědomit a pochopit svoji roli užitečného idiota. Kdyby ano, mohlo by být opravu líp. Český dělník by si mohl domů o výplatě opravdu odnášet 50 až 60 tisíc korun, jenže … on si svojí většinovou demokratickou volbou vybral almužnu ve výši 15 000,- Kč. A nadává na kapitalismus.
Jak bylo řečeno u Jílkové, firma je ochotna za práci, kterou potřebuje, zaplatit dobře. Dle různých zdrojů je to u vybraných profesí právě kolem 55 000 měsíčně za jednoho zaměstnance měsíčně. Platí je ovšem nikoliv dělníkovi, ale pracovní agentuře. Proč? Právě z důvodu mnoha překážek, které jí postavila do cesty svobodného podnikání socialistická věrchuška regulacemi pracovního trhu. Je to důsledek šikany podnikatelů při zaměstnávání lidí, předpisů a zákonů, vymykajícím se zdravému rozumu. Z majitelů firem dělajících potencionální zločince a ze zaměstnanců nesvéprávné debily. Kdyby ti dva měli svobodnou možnost se vzájemně dohodnout na základě smlouvy, do které by stát nemluvil, mohl by si pracovník odnést právě těch 55 000,- Kč domů každý měsíc sám. Takovou hodnotu totiž jeho práce má. V normálním světě a společenském systému by si z tohoto výdělku zaplatil opravdové zdravotní pojištění, odložil by si něco na stáří a zaplatil 10-15% na výdaje malé efektivní správy věcí veřejných. Pořád by mu zůstalo 40 až 45 tisíc čistého.
Za dnešního socialismu si odnese většina kmenových zaměstnanců výrobních podniků čistého domů pouhých tisícovek patnáct. Třicet tisíc se někde ztrácí. Kde? V parazitickém „ochranářském“ systému praktikovaném sociálními inženýry moci, kteří zneužívají strachu a nejistoty „obyčejných“ lidí, zahrají na strunu závisti a vnutí jim tak pozici neustále potřebného závislého individua, které si musí za svoji erární „ochranu“ velice tvrdě zaplatit aniž by si dokázalo spočítat kolik.
Ve svobodném světě, kde by se dodržovaly základní principy volného trhu, by si sebevědomý zaměstnanec, jenž dobře umí svoji práci a jeho hlavní činností na pracovišti není potřeba se někde zašít či okrást nenáviděného fabrikanta, vyjednal podmínky odpovídající jeho umu a potřebě zaměstnavatele. Tedy v našem případě oněch 55 tisíc, které české firmy v průměru za jeho práci platí agenturám, částečně nahrazujícím onu potřebnou svobodu při jejich podnikání. Nepotřeboval by žádné odbory, žádný zákoník práce, žádné zásahy vrchnosti. Jeho cena by byla prostě daná vzájemnými potřebami smluvních stran, tak jako u smluv firem s prodavači práce. Byl by relativně bohatý, spokojený, ale hlavně sebejistý jedinec, kterého by nebylo snadné tak lehce zmanipulovat populistickou propagandou, jako se to socialistům nedaří u většiny dnešních živnostníků.
Jenže zaměstnanci stále raději většinově volí ponížení a všeobecnou bídu výměnou za jakési pofiderní slibované jistoty. Nejmarkantnější je to u státních, které si je vlády nakupují stejně jako celoživotní dávkaře, aby posílily a pojistily svůj elektorát. A tak si i šikovný fachman stále nosí domů patnáctitisícovou almužnu ač jeho práce má hodnotu třikrát až čtyřikrát větší.
Zde si možná některý čtenář řekne, ale proč tedy třeba v Rakousku mají dělníci mzdy daleko vyšší než u nás a taky tam dnes už mají ony socialistické výmysly. Není celý tento článek jen snůška fabulací, polopravd a lží? Podstata je skryta v historickém vývoji společnosti. Rakušané nepoznali 40 let komunistické diktatury, která na výše popisovaných socialistických experimentech stavěla a dokázala si za dobu svého nekomunistického vývoje vytvořit poměrně stabilní hospodářskou základnu, ze které, stejně jako dnes celá „západní“ Evropa žije. Ale bohužel také již pomalu dožívá, neboť EU je dnes ovládána stejnými socialistickými figurkami jako jsou zde mnou popisované.
Až si český zaměstnanec uvědomí, že žádný vládní panák, žádný kontrolor, žádný finanční dráb ani žádný jiný populistický žvanil mu na jeho mzdu nevydělá ani dalšími tisící nových zákazů, příkazů, regulací či zákonů, možná se pohneme jako společnost dopředu. V OVM to velmi dobře přednesl ministru Mládkovi a členu rady ČNB Rusnokovi podnikatel Březina – mzda závisí vždy jen od kvality produktu, který se vyrábí a dokáže prodat, žádný úřednický panák od stolu ji nikdy nemůže nijak nadiktovat (tedy mimo těch státních zaměstnanců, kteří však pro společnost nevytváří žádné reálné hodnoty a nikterak nezvyšují její prosperitu).
Pak také možná poctivý český zaměstnanec pochopí, že nemá ani žádné naslibované jistoty, ani všeobecné dobro státem páchané, a že všichni ti neomarxističtí demagogové, co mu vymývají mozek z něj vlastně plánovitě dělají jen poslušnou loutku, které je povoleno maximálně se tak tak uživit, držet hubu, platit výpalné do erárního penězovodu a nestarat se o choutky a požitky mocných. A možná mu nakonec dojde i to, kam a proč se měsíčně ztrácí jeho 30 000,- Kč, které by z něj udělaly přeci jen o něco více svobodného, více sebejistého a méně státu poslušného i socialistickým báchorkám naslouchajícího člověka.
Zdroj: pravyprostor.cz