Claudio Depeyrac: Byl jsem „dítě systému‘‘

Toto je první článek, který píši od doby, kdy jsem dokončil Ukradený potenciál.

Celý ten uplynulý čas jsem měl pocit, že bych měl být věrný pouze své knize, pocit, jako bych ji zradil, kdybych psal také pro někoho jiného. Dával jsem tedy rozhovory, natáčel videa a psal scénáře.

Dnes ráno vysvitlo slunce a venku je opravdu nádherně, sedím v kavárně v České Lípě a píši tento článek… (Claudio Depeyrac - autor knižní novinky Ukradený potenciál)

Ve vztahu k čemukoli, co se kolem nás děje, je vždy důležité položit si otázku: proč?

Zdejší komunitu čtenářů považuji za obzvláště uvědomělou, asi každý z nás minimálně tuší, že většina informací v 90 % českých médiích je pouze určitá forma balastu, která se usazuje v našich hlavách a zabraňuje nám vidět kruté skutečnosti, jež se každou minutu dějí kolem nás, nevědomky ale i přesto velmi ovlivňují do značné míry naše životy.

Většinu lidí dnes ovládá strach, bojí se o svoji práci, mají své rodiny a často jsou chyceni bankovními institucemi. Málokdo se dnes dokáže zastavit a přemýšlet sám nad sebou, položit si jednoduchou a přeci tu nejdůležitější otázku: Proč to všechno vlastně dělám a jsem vůbec šťastný? V tom by měla tkvít podstata našeho života.

Nejčtenějšími novinami v ČR je BLESK a nejsledovanější TV relací TELEVIZNÍ NOVINY NA NOVĚ. Lidé řeší více životy cizích lidí, ale nikoli ten vlastní. Každý z nás má omezený čas, na začátku je často čas to jediné, co máme a podle toho, jak s ním nakládáme, se buďto dále vyvíjíme, přeměňujeme ho na hodnoty, nebo zůstáváme na mrtvém bodě. Lidé dnes tráví v práci přibližně devět hodin denně, někteří i mnohem více. I když se korporace často ohánějí, jak hledají kandidáty s tvůrčí myslí a kreativitou, opak je pravdou, takové lidi dnes nikdo nechce. Pouze zlomek zaměstnání umožňuje lidem využívat tvůrčí potenciál, většinou se však po lidech žádá, aby dělali jednu a tu samou práci stále dokola.

Vstaňme brzy ráno a pojďme se podívat do pražského metra. Co uvidíme?

Potkáme zde spousty lidí, co si cestou do práce čtou jedny nejmenované noviny plné balastu. Jsou zdarma, lidé však za ně nepřímo platí mnohem vyšší cenu, než kdyby šli do obchodu a koupili si odborný časopis za sto korun. Volného času máme dnes silný nedostatek, pakliže tento prostor využíváme ke čtení možná ,,zajímavých‘‘, ale absolutně nepodstatným informací, naše životy se nikdy nezmění rapidně k lepšímu.

Třešničku na dortu poté těmto situacím dodává ještě přehnaná závislost mnoha lidí na FACEBOOKU a cesta z práce domů, kdy si dotyční dočtou zbylé stránky oněch či podobně hodnotných plátků a poté kolem půl osmé večerní usednou před televizi a pustí si zmiňované TELEVIZNÍ NOVINY…

Osobně toto všechno nazývám MATRIX, neboť tento film svými skrytými podtexty velmi dobře vystihuje fungování světa, v němž dnes všichni žijeme…

Je to promyšlený systém

S otupěnou masou, která nemá informace, se dá velmi dobře manipulovat. Je také dost pravděpodobné, že z budoucího hlediska budou mít tito lidé větší problémy. Vzhledem k naivní důvěře, co pramení z nevědomosti, je také daleko více zasáhne ,,vyhazov‘‘ z práce od jejich zaměstnavatelů, budou mít pravděpodobně více osobních problémů (peníze – nejčastější důvod rozchodů) a také pro banky jsou tito lidé těmi nejlepšími zákazníky - když lidé málo vědí a mají dost svých vlastních problémů, jsou slabšími hráči v systému a nemohou ho poté ohrozit.

Korporace neustále zvyšují nároky na zaměstnance, nejsou výjimkou lidé propouštěni po dvaceti i třiceti letech vykonané práce pro jednoho zaměstnavatele, dokonce i z vysokých pozic, ti jsou nahrazeni mladší, výkonnější a někdy i levnější silou.

Pokud nechcete být zotročen, musíte se neustále zdokonalovat

Když jsem byl ještě kluk a rodiče se mě kdysi ptali, čím chci být, až budeš velký, odpovídal jsem právníkem, „oni říkali, to ne, ty se musíš celý život učit, stejně jako doktoři.“ Ve skutečnosti to však není pravda!

Když dvacet let člověk bude chodit pouze do stejné práce a nebude se o nic dále zajímat, je v ohromném riziku, tato pohodlnost zapříčiní velkou závislost na jeho zaměstnavateli, která se po propuštění promění v noční můru. Mnohdy někteří zjistí, že pro vysoký věk je nikde nechtějí přijmout a na úřadě práce spatřují, že podobných lidí se stejnými osudy je na trhu práce několikanásobně více, než se nabízí volných pracovních míst.

Jak již bylo popsáno, v samotném zaměstnání se lidé často dále nevyvíjejí, ve volném čase většina populace čte balast – viz. nepřímé ukazatele (nejčtenější noviny a televizní relace), poslední záchranou by tedy mohlo být naše školství…

Chceš titul? Udělej si střední a běž se přihlásit na vysokou!

Bohužel, ani školství není ušetřeno. Nadaným dětem ve školách chybí speciální péče, nezřídka vídáme přeplněné třídy, kdy jeden učitel má na starostí běžně pětadvacet žáků, je jasné, že se poté nemohou učitelé těmto dětem individuálně věnovat. V každé generaci se vždy narodí lidé, kteří jsou svými intelektuálními schopnostmi předurčeni k úspěchu a mohou lidstvo posunout dál v mnoha oblastech, pokud však s tímto potenciálem nebudeme schopni pracovat již od mala, je zřejmé, že o tyto děti budeme přicházet, neboť vlivem společnosti zakrní a v průběhu dospívání se stanou „normálními” (důsledek kolektivního vědomí, vliv okolí na člověka). Tímto si už systém sám hlídá, aby se nevyvinulo mnoho silných jedinců.

Poté i pro tuto skupinu lidí bude platit následující rovnice: Dělej, co všichni ostatní, a staneš se figurkou na hracím poli. Výsledek - budeš pravděpodobně řešit ty samé problémy jako většina lidí.

Úroveň školství rok a od roku klesá, to není žádným tajemstvím a mnoho učitelů na to veřejně poukazuje. Celý tento systém je řízený vládou, která nepřímo školy nutí, aby měly co nejvíce žáků, neboť bez žáků nejsou peníze (dotace podle počtu žáků).

Další zájem vyšší moci je tzv. plán EU-2020, kde je cílem, aby 40% absolventů středních škol (narozených v letech 1986–1990) mělo vysokoškolský titul. Poté se udělá jakási statistika a tento nepřímý ukazatel se bude používat jako jeden z řad dalších argumentů ukazujících na růst a prosperitu evropské unie.

Ale co se ve skutečnosti stane?

Aby tolik lidí mohlo získat titul, musí se upravit podmínky na školách (sníží se požadavky), lidé, kteří by na něj normálně nedosáhli, ho dostanou. Nejhorší na tom je ale jiná skutečnost, celá tato situace zapříčiní, že kdo by dříve titul získal za těžších podmínek, se najednou ztratí v davu dalších lidí, kteří mají stejný titul jako on – takto systém zlikviduje tyto lidi podruhé, protože budoucí zaměstnavatelé nebudou mít podle čeho selektovat. Také se nám zde následně promítá tržní pravidlo - když je něčeho na trhu hodně, snižuje se tomu tržní hodnota, člověk je tedy snáze nahraditelný a opět si „nemůže moc vyskakovat‘‘ = slabší hráč v systému.

V neposlední řadě tato celá situace ve školách snižuje důvěru ve školský systém v očích podnikatelů, kteří mají velký problém do svých firem dosazovat schopné lidi a tím, jak firma poroste, vytvářet další nová pracovní místa pro ostatní. Samozřejmě by se poté snižovala nezaměstnanost a zvyšovala se prosperita našeho státu. Velkou překážkou v růstu je však tento paradox:

„Když jeden hlupák hodí do moře kámen, ani sto moudrých ho nevytáhne.“

Je obecně známo, že neschopní lidé se obklopují neschopnými. Nikdo z nich netouží mít vedle sebe kolegy, kteří je budou převyšovat před šéfem a navíc mnoho lidí dnes čelí strachu, že o své místo mohou přijít (hypotéky, vysoká nezaměstnanost, nejistá situace ve společnosti apod.), proč si tedy vytvářet ve firmě novou konkurenci?

V USA proběhla anketa, v níž se dotazovali lidí, zda jsou ve své práci šťastní a používají své nejsilnější stránky. Ankety se zúčastnilo 2.000.000 lidí a 80 % z nich odpovědělo záporně.

V České republice nebudeme od tohoto faktu příliš daleko, ačkoliv se o tom veřejně nemluví, spousta lidí je duševně vyhořelých, což se následně promítá do mezilidských i profesních vztahů. Tzv. syndromem vyhoření trpí celá řada manažerů, snaha o neustálé růsty obratu ze strany akcionářů se razantně podepisuje na lidské psychice.

Byl jsem „dítě systému‘‘

Dobře jsem se učil, hrál jsem fotbal a měl také velmi dobré sportovní výsledky. Snažil jsem se být za každou cenu ten nejlepší, když byl někdo horší, otevřeně dnes říkám, těchto lidí jsem si dříve nevážil. Je to smutné tvrzení, ale chci být k vám upřímný.

Sám jsem si vždy pro sebe v duchu říkal, tito lidé se určitě nesnaží, proto nemají výsledky.

Všiml jsem si, že je toto časté schéma v myšlení, nejen u mě, ale u mnoha lidí, jednoduše si tím sám ospravedlníte, že vše, co se kolem vás děje, je v pořádku, váš úspěch a vaše ego vám zatemní mysl, jakákoliv empatie se vytratí.

Již od mala nám jsou předhazováni úspěšní lidé a je nám v tloukáno do hlavy ze všech stran, jak je důležité mít úspěch. Až teď vím, jak jsem byl celý tento čas povrchní.

Zlom nastane, když si uvědomíte, že slovíčko úspěch a být chytrý má velmi relativní význam

Povím vám, co jednou zaznělo z úst člověka, který dokončil pouze sedm tříd základní školy: „Co bych se učil, abych měl střední nebo vysokou, když mě potom stejně šoupnou do fabriky, to tam můžu jít rovnou už teď.“

Toto uvádím pouze jako vzorový příklad, na němž demonstruji skutečnost, jak je většina lidí pouze systémově nastavena, tohoto člověka by mnozí lidé považovali za hloupého, má přeci pouze sedm tříd, ale když se podíváme kolem, kolik lidí ve fabrice nakonec skončí, jeho slova nejsou daleko od pravdy. Neodhadl náhodou tento člověk dnešní systém již o 10 let dříve, než to trvalo většině z nás?

Když se nám podaří vytlačit ze svého myšlení zažité rovnice a vzorce, co je dobré, co je špatné, a vystoupíme z naší bubliny, nezřídka zjistíme, že skutečný výklad věcí může být jiný i o 180 stupňů, to, co nás drží v nevědomosti, jsou chybná a zažitá paradigmata!

Od jisté doby jsem začal lidem více naslouchat a uvědomil jsem si, že je kolem mě spousta lidí, kteří jsou v mnoha věcech lepší a mnohem dál než já. Lidé, které jsem dříve pokládal za hloupé, mě najednou mile překvapují a já zjišťuji, jak v mnoha směrech bylo omezené mé myšlení.

Respekt si za peníze nekoupíš

Vydělávej hodně peněz, to je cíl mnoha lidí. Nikdo vám však nikdy neřekne, čeho všeho se pro ně budete muset vzdát. Úspěch je také stejně tak relativní, jako považovat sám sebe za chytrého.

Bude pár lidí, kteří Vás budou obdivovat, ale ne pro to, co skutečně děláte, jenom kvůli materiálním věcem. Navíc brzy zjistíte, že penězům musíte obětovat velmi mnoho času, abyste jich měli stále hodně. Později několika pár osvíceným dojde, že když jenom vyděláváte peníze, tak přitom myslíte jenom na sebe, nikdo další z toho nic nemá.

Dnes se vyrábí a prodává spousta pseudohodnot, které lidé k životu ani nepotřebují, mají pouze hodnotu v ekonomickém systému, který si lidstvo vytvořilo. Nevytvoří více lásky, přátelství, zdraví, štěstí.

Existují dvě konta. Jedno se nazývá bankovním, zde můžete mít 10 miliónů Kč, stejně tak jako 0 kč, během měsíce, týdne, dokonce i během jednoho dne se to může změnit (okradou vás, špatné investice apod.).

Druhé konto je citové, existuje v duších lidí, u vašich přátel, zde se ukládají příjemné pocity a zásluhy, když pro někoho nezištně něco dobrého vykonáte. Na těchto kontech nemůže být nikdy u všech vašich přátel nula, i když se na vás někdo naštve, tato konta se obvykle časem zase obnoví, vždy je tam nějaký zůstatek.

Rozhodl jsem proto investovat energii a čas do přátel a zajímavých lidí kolem mě, protože vím, že je to tou nejlepší investicí. Když budu mít přátele, nikdy nebudu „chudý“.

Koukal jsem se na sebe chvíli jako na blázna...

Když jsem dopsal knihu Ukradený potenciál, bylo to v období, kdy jsem ještě stále nemohl chodit a depresivní nálada byla můj pokrevní bratr. Po tom všem jsem si nebyl úplně jistý, oslovil jsem několik investorů z našeho investičního klubu, kteří v dnešním systému velmi dobře profitují a také jsem z historických schůzek s nimi nabyl přesvědčení, že jsou velmi zasvěceni do toho, co se zde kolem nás děje – vždy měli informace, které pocházely odjinud.

Byl jsem připraven na možnou variantu, že mi řeknou, jaký jsem blázen a že bych se měl jít léčit, připustil bych to a asi bych nad tím začal přemýšlet, ale nic z toho se nestalo. Vše co popisuji ve své knize, dobře znali, jen to neuměli tak dobře popsat, říkali mi. Byl jsem nadšený, že mi rozumí, můžeme společně proti tomu něco udělat, říkal jsem si, ale ejhle - lidé, kteří mi vždy říkali, že nic není problém, že 5 miliónů sem a 10 miliónů tam, nechtěli pro to vůbec nic udělat… Asi jim to takto vyhovuje, nedokážu si tuto nečinnost poté vysvětlit…

Lidé, kteří mají informace a velké majetky, nechtějí se tímto zabývat, je to škoda, protože kdo jiný by mohl lépe pomoci dnešní společnosti, než právě oni, neboť přesně vědí, jak to celé funguje. Dělníci a běžná společnost, která pracuje od rána do večera, ta je uvězněna bankami a nemá dostatek volného času, ani informace. Jak tito obyčejní lidé mohou tento systém změnit?

Granty z EU se vypisují na projekty, které nemohou systém ohrozit a ukázat na konkrétní viníky, totéž činí nadnárodní společnosti. Zkuste psát něco proti nim, když to celé financují. To, že se dnešní elitní společnost neangažuje v těchto věcech, je velká škoda, neboť politika nás nespasí a dost jasně jsem to ukázal v mém posledním videu, které je přiloženo pod článkem – můžeme se tedy spoléhat pouze sami na sebe. Stát jsme my, neměňme lidi kolem nás, každý se snažme změnit své myšlení.

Komentáře: