Obyčejný občan ubytoval imigranty a nestačil se divit. Přečtěte si, jak to dopadlo...

Milí farníci, bratři a sestry, rád bych vám sdělil moji zkušenost s ubytováním muslimské rodiny u nás doma. V roce 2007 jsem pomáhal v uprchlickém táboře v Zastávce u Brna spoluorganizovat vánoční besídku a dárky pro uprchlíky a jejich děti. Po skončení akce si mne vyhlídl otec čečenské rodiny a pozval mne k nim do pokoje. Zde mi se svou manželkou líčili svůj těžký život, válku v Čečensku, jejich riskantní útěk za hranice, vyvraždění rodiny apod. Neubránil jsem se dojetí a slzám.

Rozhodl jsem se, že těmto chudákům, kteří toho tolik prožili, musím pomoci, a ihned jsem jim věnoval určitou finanční částku. Vyměnili jsme si telefonní čísla a já jim slíbil, že jim pomohu, jak jen budu moct. Začal jsem pro tuto rodinu shánět oblečení, pro děti hračky, čokolády, cukroví atd. To se vždy opakovalo na Vánoce a Velikonoce. Mezitím jsem obvolával a komunikoval s úřady – s Odborem azylové a migrační politiky při Ministerstvu vnitra, obtěžoval jsem poslance a senátora Jaromíra Štětinu, aby mi pomohl této čečenské rodině získat azyl a trvalý pobyt. Svou osobou jsem dával záruku a v případě udělení azylu jsem se i zavázal, že se postarám o jejich ubytování – bydlení.

Po skončení akce si mne vyhlídl otec čečenské rodiny a pozval mne k nim do pokoje. Zde mi se svou manželkou líčili svůj těžký život, válku v Čečensku, jejich riskantní útěk za hranice, vyvraždění rodiny apod. Neubránil jsem se dojetí a slzám.

Rozhodl jsem se, že těmto chudákům, kteří toho tolik prožili, musím pomoci, a ihned jsem jim věnoval určitou finanční částku. Vyměnili jsme si telefonní čísla a já jim slíbil, že jim pomohu, jak jen budu moct. Začal jsem pro tuto rodinu shánět oblečení, pro děti hračky, čokolády, cukroví atd. To se vždy opakovalo na Vánoce a Velikonoce. Mezitím jsem obvolával a komunikoval s úřady – s Odborem azylové a migrační politiky při Ministerstvu vnitra, obtěžoval jsem poslance a senátora Jaromíra Štětinu, aby mi pomohl této čečenské rodině získat azyl a trvalý pobyt. Svou osobou jsem dával záruku a v případě udělení azylu jsem se i zavázal, že se postarám o jejich ubytování – bydlení.

Asi po roce, po několika mých návštěvách a nemalých finančních výdajích se jim nakonec podařilo azyl získat. Tím pádem tato rodina se dvěma malými dětmi musela opustit Zastávku u Brna, která je jen pro uprchlíky, a přestěhovali je do kasáren někde u Karlových Varů. Tehdy mi čečenský otec rodiny zavolal a sdělil, že se zde nedá žít, že čekají třetí dítě a že je musím dostat pryč a v Brně najít byt. Začal jsem tedy u nás v Brně shánět byt. První odmítli, neboť byl malý, byt 2 + 1. Další byl moc vysoko v paneláku. Další byl daleko od středu města. Jen podotýkám, že jsme s manželkou měli již našich sedm dětí a bydlíme stále v bytě 2+1. Byl jsem zoufalý, a nevěděl jsem, kde je ubytovat. Tehdy mě napadla bláznivá myšlenka: Vždyť moji rodiče mají krásnou chalupu 2+1 u Kroměříže. Tam bychom je mohli dočasně ubytovat. Mým rodičům a celé rodině se to moc nezamlouvalo, ale přesvědčil jsem je, že jako křesťané máme pomáhat druhým lidem…

Bylo to v době prázdnin a my jsme byli na dovolené v Německu, když se ozvali z Ministerstva vnitra, že nám druhý den stěhují čečenskou rodinu do domu u Kroměříže. Dovezli je nákladním autem, ani jsme nestihli vystěhovat nábytek a veškeré vybavení domu. Tudíž, jsme tam vše nechali k jejich používání. První moje velké překvapení bylo, že hned ve dveřích, když budoucí podnájemník spatřil na chodbě a pak i v kuchyni dřevěný kříž, tak mi rázně řekl: „Jirí, toto sundej, to tady nebude.“ Oponoval jsem, že to přece nikomu nevadí, že zde kříž visí od nepaměti, a že my jsme křesťané. Když jsem se neměl k sundání našeho křesťanského symbolu, těhotná muslimská žena vylezla na ledničku, aby kříž konečně sundala. A tehdy se také zeptali oba manželé, zda zde všechno vybavení v domě zůstává. Odpověď zněla ano, je to zde pro vás, na přechodnou dobu, než se vám podaří získat jiné, a třeba lepší bydlení.

Za pár dní paní porodila třetí dítě a já jsem se snažil, aby ve svém novém dočasném domově byli šťastni a nic jim nechybělo. Každou chvíli jsem tam s tatínkem jezdil a opravoval vše, co se porouchalo, rozbilo a nefungovalo. Jednou, když už jsme jeli opět opravovat ucpaný záchod, byli jsme překvapeni, v jakém stavu dům nacházíme a co vše je opět zničeno a poškozeno. V tu chvíli můj otec jen poznamenal, když se vám tady nelíbí a všechno je zde špatné, tak se vraťte domů. V tu chvíli se na něj bývalý čečenský voják vrhl, držel pod krkem a křičel, že jej zabije a utopí v záchodě. Měl jsem strach, nejen z našeho podnájemníka, ale hlavně o mého otce. Se strachem v očích jsem přesto zasáhl a vše dobře dopadlo.

Jen chci poznamenat, že rodina již bydlela třetí měsíc zadarmo, neboť nebylo vyřízeno placení a úhrada za bydlení přes úřad ve Zlíně a potažmo přes Ministerstvo vnitra, protože dotyčná rodina odmítala jet do Zlína potvrdit a podepsat prohlášení, že již bydlí. Pokud utečenec získá azyl, je náš stát povinen zajistit a platit ubytování rodině po dobu 4 let. Tedy 4 roky bydlí rodina zdarma a ještě dostává příspěvek na děti a na další nezbytné výdaje. Vyřízení příspěvku na bydlení pro tuto rodinu, bylo zdlouhavé a vycházelo na 4500 Kč za měsíc. Asi po 3 nebo 4 měsících tedy začal stát platit za rodinu bydlení.

A po dalších 4 měsících nás čekalo další překvapení. Zavolali mně, abych hned přijel, že se stěhují pryč, neboť v domě se nedá bydlet, že jsme je podvedli, že dům je malý apod. Jel jsem opět k našim podnájemníkům, ale již s oběma rodiči, kteří byli majiteli domu. Když jsme přijeli, byli jsme šokováni, všechny ovocné stromy na zahradě pořezány a pokáceny, zahrádka zničená, popel a odpadky vysypány pod okny, ale největší šok byl, když jsme vešli do domu: nebylo v něm NIC. Veškerý nábytek, postele, skříně a vybavení zde nebylo, ani umyvadlo a lustry. Jediné, co na stěně viselo, byl obrázek Mekky.

Moje matka se nervově zhroutila a otec přestal komunikovat… V jediné skříni na dvoře pěstovali slepice, v druhé králíky a v pračce bylo zrní… Takže nyní, po 8 měsících naše pomoc měla skončit, problém byl i ten, že za bydlení vznikl dluh asi 14 000 Kč, který měl úřad ze Zlína zpětně uhradit. Začalo velké, nepříjemné a zdlouhavé jednání ohledně odchodu z domu a dluhu. Musel jsem své veškeré kroky konzultovat s právníkem, neboť i oni měli nějakého – svého právníka a jen čekali na mou chybu, či neuvážený krok. Zvali mě k přátelům, také muslimské rodině, kde pro mne mají nachystané peníze…

Tato pomoc čečenské rodině mě stála hodně času a finančních prostředků, a proto jsem nemohl nad dluhem mávnout rukou. Byl jsem v té době jediný pracující v naší 9členné rodině. V té době také začaly telefonáty na můj mobilní telefon, ať to rychle vyřeším, neboť dotyčný, který špatně mluvil česky, ví, kde bydlíme, a také ví, kam chodí naše děti do školy. Také jsem občas viděl cizí auto před naším domem…

Naštěstí a díky Bohu se to nějak vyřešilo a dům se nakonec se ztrátou podařilo prodat, neboť jsme se již do vesnice báli vrátit kvůli sousedům, kterým jsme taky zkomplikovali život. A po letech jsem se dočetl v novinách, že náš starý známý čečenský bojovník, vytvořil vymahačskou skupinu v Brně, a za těžké ublížení na zdraví, loupež, omezování svobody dostal 9 let. Myslím, že za dobré chování už může být také na svobodě. O setkání s nimi opravdu nestojím.

Ale přesto chci říci, že je potřeba uprchlíkům pomáhat, ale je rozumné a prozíravé rozlišovat, kdo tu pomoc potřebuje a vědět také, kdo je kdo. Nebrat si bezhlavě a naivně každého do domu. Je potřeba říci, že to není návštěva na 14 dní o prázdninách. Oni se na vás citově navážou, utvoříte si přátelství, zvláště pokud tam jsou děti. Je to jiná kultura, jiný svět, a pokud ti lidé prošli válkou, jsou poznamenaní. Chtěl jsem z lásky k lidem pomoci, ale nemůžu suplovat roli a úlohu státu, ten má na to prostředky a lidi, kteří se v tom denně pohybují.

Prosím, můžete-li pomoc těmto lidem, s rozvahou, poraďte se s ostatními a hlavně používejte zdravý selský rozum, uvědomte si, zda na to máte a budete také schopni v té pomoci vytrvat několik měsíců, či spíše několik let.

Ať vás Pán provází a Panna Maria ochrání.

Vše co jsem napsal, je pravda, ale přiznávám, že jsem nenapsal úplně všechno, některé věci či události jsem již z paměti vytěsnil, a také abych vás neděsil a neodradil od pomoci bližnímu. 

Komentáře: