Ilumináti. Z pamětí českého konzervativce Františka J. Vaváka
„Tuto bezděk dotknu se těch jichžto jest nyní hustě a předou velmi tlustě tlustá pak nit pevna paknebývá i šat z tlustých nití křtaltunemívá.“
Ti slovou „illumináti“ neb osvícení; dle jejich rozumu všecko prý od počátku bylo sprosté a hloupé, všecko prý jináč může býti než až posavad jest. Všecka starodávní práva, ustanovení, řízení, vláda a panování, bojův a válek vedení, smlouvy pokoje, staré instituty, založení, obyčeje a co více; všecka náboženství, jak římské katolické, tak jiné, buď ono jaké buď, celá nejveřejnější církev Boží, všecko Písmo svaté, všecky jeho jakýchkoliv nábožníků výklady a vyučování, všeliká dobrá a pobožná uvedení, na Boha pamatování, k němu volání, v něho věření a doufání, pro jeho lásku něčeho učinění, k šťastné smrti se hotovení, z dobré odplaty nebe se těšiti, ji očekávati, ze zlé odplaty pekla se rmoutiti, od ní utíkati, na věčnost mysliti a jí se strachovati atd. – to všecko, pravím, jest u nich sprosté a hloupé bláznovství, strach prý se tím jen nahání a jest samý pouhý blud a vymyšlení lidské.
Hle, osvícený politický rozum, jak se pravého náboženství spustil, kam přišel: Tu máme již základ toho, co bude před skonáním světa, jak předpověděl náš vševědoucí a věčný základník pravého náboženství: “Když přijde Syn člověka, zdaliž nalezne víru na zemi?“ Z toho znáti, že žádnou nenalezne, ba ani tu lutriánskou, ani kalvínskou, ani Jednotu bratrskou, neb illuminátové žádnou nedrží aniž držeti budou. Co pak našich nynějších nových odpadlců kdyby tenkrát víru hledal? – kterou, kdyby dnes přišel, nalézti by nemohl, poněvadž každý jejich dům jinou má, jináč čte, jináč myslí, jináč věří; oni pak nebozí praví, že jejich víra zůstane toliko, katolická a jiné že zahynouti musejí.
Hle, jak pak zůstane, když ani dnes patrná a stálá není, an se ještě množí, drží, spravuje, pevní a nic netrpí? Jestliže něco jiného staršího, vzácnějšího, daleko jistějšího i ozdobnějšího illuminátové za hloupé a ničemné drží, tohohleť právě ani si nevšimnou a jako na lejno v cestě šlápnou. Tu jsem Vám, mé děti, učinil zmínku o těch illuminátích neb osvícených lidech, – kterýchž však ve vsích málo uhlídáte, ale jejich díla jak v církevních, tak v politických a právních zemských věcech často cítiti můžete, – abyste, když z toho vrchu časem bude se prášiti, kouřiti aneb i plamen co z hory Etny vystupovati, abyste, pravím, nebyli malomyslní, lekaví, strašliví a od staré víry třeba jen myšlením odstupující.
Hle, tenkrát bude znáti, že jste věřící, když v protivenství a zármutcích věřiti budete. Když se nic netrpí, snadno jest věřiti, jako jest snadno na tiché vodě se plaviti, jako jest snadno, dokud bitva není, vojákem býti. Abyste pak lépe těm jejim dílám rozuměti a je rozeznati mohli, tuto vám něco předočním, co již z té jejich školy oči naše viděly:
1. Svoboda svědomí, to jest, že prý nemá mít člověk svědomí vázané nějakým náboženstvím, čemuž jestli tak jest, nadarmoť Kristus s nebe sstoupil a víru i církev založil a nadarmoť jest všecko ve světě.
2. Zrušení všelikých církevních pořádků a ustanovení, sněmovních snešení, nadání a privilegií.
3. Rozvázání od poslušnosti duchovním vrchnostem i těch řeholníků v klášteřích i židů od poslušnosti svým rabínům.
4. Umenšení i odejmutí práv konsistořských, duchovních a dání jich v moc světskou
5. Tolerancí aneb trpení v zemi jiná protivná náboženství. Tohle však horší, že k těm kdo se přihlásiti a od své víry odpadnouti chtěl, na vůli zanecháno měl.
6. Zrušení klášterův, těm pak zanechaným odejmutí fundací i žebroty a tak těch ostatních pozůstalých řeholníků hladem moření a jiných více do řeholí nepřipouštění.
7. Prodávání a na peníze uvedení kostelního zboží, a sice nádoby posvátné, monstrance, kalichy, ornáty, atd.; také i židům, kteří dost lacino takové koupi vše draze zas prodávali aneb sami s posměchem užívali a dosavad užívají.
8. Zavření, zboření malých kostelů a kaplí, jejich mohovitosti a jakovosti (materialia) prodané a odňaté. Z toho ovšem platí se onino lokální kaplani, ale na ně ještě farářové přidávat musejí, ač s tím vším ještě jejich obrok dost skrovný býti musí. Item platí se taky z toho normální učitelové kantoři, ale hlavní zřetel jest, aby nejvíc německy učili a naše čeština aby tak pomalu zahynula. NB. Nyní, na tento 1792. rok jest roční plat kantorům odňat a mají takový od lidí v sobotálesu hledat a dostávat, a sice od 6 let až do 12 let má každé dítě 48 neděl v roce do školy chodit, dle způsobu svého učení sobotáles platit a kdyby den nebo dva do školy nešlo, má se duplovaný sobotáles dáti. Takové peníze mají rodičové rychtářům, rychtářové pak do zámku odváděti a odtud se mají kantoři podle množství svých žáků vypláceti. Jest též dílo illuminátův.
9. Zápověď zvonění na mračna, procesí na zázračná místa – ta byla cesta, kterou od zrušených klášterů, kostelů a kaplí zvonové se prodali, poklady kostelní pobraly a zpeněžily, však ale to jen na patřící místo přišlo, co páni komisaři odvedli; co sobě zanechali, z toho je žádný nevinil, takže ty působilosti odnímajícím byly sice nejnešťastnější, přijímajícímu místu málo šťastné, ale pánům komisařům právě nejnešťastnější, tiť jsou z té illuminací (z toho osvícení) nejosvícenější zůstali.
10. Latinské a jiné vysoké školy, umění theologické a stupně k duchovnímu ouřadu českému jazyku zcela odnětí, tak že chce-li Čech něco takového dojíti, musí nejprve přemnoho pokusiti, řeč svou mateřskou zavrci a cizozemské řeči dobře se naučiti, a tou teprv do vyšších škol připuštěn bývá, které však ještě platiti musí. Tudy pouhému Čechovi odňato jest všecko umění, neb převracováním jazyka a nakládáním na školy má cestu zavalenou. Odkudž nemnoho jest na kněžstvo chvátajících žáků a ještě méně rodičů, jenž by tak veliký náklad na děti vedli, a když by na kněžství přišli, aby měli své potřebné živnosti dost málo, kněžské pak ceny a vážnosti nic.
11. Práv zemských předělání a tou osvíceností takové jich vyjasnění, že se jim srozuměti nemůže. Protož prokurátoři, syndikusové na každý artikul zase jiné obšírné explikace, vysvětlování a vyjadřování míti a nimi se trápiti musejí, a přece někdy myslí-li po své velké práci, že dobře věc spravili, ona se jim za nic položí.
12. Církve Boží malá vážnost a vkročení do jejich práv, papeži římskému, biskupům atd. malá aneb žádná poslušnost, zákona Božího hájení, zastávání špatné, církve pak žádné – a abych mnoho málem zavřel, neselhu, když řeknu, kdyby nyní třebas druhý sněm tridentský držán byl a svá akta po světě rozposílal, netoliko by je nedrželi, ale i vyvraceli, poněvadž z toho prvního málo aneb nic drží. Klatba církevní ta jest až ke dnu mořskému pohřížena.
Neliknovaly se i missály (mešní knihy), rituály, agendy (pravidelní církvo-vody), breviáře (kněžské modlení), opravovati – čili kaziti, listy z nich trhati, řádky zamazovati, - naproti tomu knihy proti Bohu, proti víře proti mravům atd. čelící, jenž prv opravované aneb i pálené byly, ty hájiti a aby každý svobodně, co chce, čísti mohl, byť to se zkázou duše jeho bylo, dovolovati. K tomu ještě patří v kostelích farních rozličných pobožností zastavení, kůrů literátských zkažení, jejich fundací pobrání, kancionálů, pohřebních oděvů a jiných náležitostí prodání, - zatím nějakých jiných, zákonem Božím zapověděných i všemi, ano pohanskými právy trestaných hříchů a zlovolností prohlížení, trestu zbavení a jako dovolování.
Těchto toliko dvanáct kusů, které my sprostí a neučení sedláci jen v našich vesnicích jsme viděli a posavad cítíme, ze školy p. p. illumunátův (osvícených lidí) vyvedených zde stavím; lidé učenější budou jich snad vědět daleko víc a Pán Bůh nejvíc, poněvadž on i to ví, co oni ještě v kryptě srdce svého skryté mají. Ale řekl by snad někdo: Což pak jsi to tu napsal a na samé illumináty složil, však pak to všecko císař Josef II. nařídil; kdybys to všecko zamítal, císařskému poručení bysi se protivil; však i v tom mnoho jest dobrého, platného a chvály hodného atd. Odpovídám, seč býti mohu: Ovšem, nejstarostlivější císař Josef jakožto poddané své milující všeliké prosby (zkušování) dělal, aby v zemích jeho dobře bylo, poněvadž projekty (oznámení) od illuminátů jako déšť se naň lily: ten předhazoval, ten žaloval, ten zrazoval, ten ponoukal, ten osočoval, ten dotvrzoval, ten přisvědčoval, ten svoloval, ten nařizoval a psal, ten vykonati poroučel, tak že často dobrý a příjemný oumysl toho slavného pána lidem trpký a nepříjemný býval, a on, takový monarcha, jehož starodávní a strašlivé nepřátelé Turci se strachovali, ve škole těch illuminátův jen žákem byl.
Neprotivilť jsem se nikdy, aniž protiviti budu, - neb my sedláci spíše než kdo jiný umíme něco protivného snášeti, když časem jak na poli, tak doma ve všelijakých důležitostech škody trpíme a naděje našeho potěšování se tratí, - aniž vším tím nám sedlákům se ubližovalo, nýbrž císař Josef vždy jen nám pomoci se snažil a zajisté pomohl; - ale proto jen to zde stavím, že ani ti sprostí sedláci nejsou tak hloupí, aby školu illuminátů nepoznali a z ní pocházející umění cítíce, taky ani slovo seknouti nesměli. Že z toho mnoho dobrého a platného i celé zemi prospěšného pochází, pravda jest, jako pravda jest, že z vojenské bitvy polní mnoho dobrého pochází těm, jenž zvítězili; ale těm, jenž padli aneb raněni jsou, ti na ni naříkají.
Ano, dobré jest každé dílo, každý nápoj; však když se toho mnoho užívá, bývá nezdravé i záhubné. Zatím nechť p. p. illumináti osvěcujou, jak chtějí, ten svět; - ty přemudrován býti nemohoucí Bože, rač osvěcovati smysly a srdce všech nás tvých zalíbených tvorů, abychom v rozličných kolotáních světa tohoto se zmítajíce, vždy a ve všem po cestě přikázání tvých kráčeli a ne falešného světa, ale nebeskou věčnou odplatu očekávali i obdrželi. Skrze Pana našeho Ježíše Krista.
Amen.
Ještě přidám jednu dějinu dle příležitosti se sem šikující, kterou jedna vysoká hlava viděla a přítomna byla: Stalo se na hradě pražském, že po korunování monarchy našeho, Leopolda II., druhý den žádal audienci aneb slyšení u Jeho královské Milosti jeden stařičký kněz, Čech. Byv připuštěn, vinšoval králi dlouhé a šťastné panování a potom přidal, že sice jak panstvo, duchovenstvo, tak i lid sprostý jej miluje a jemu dlouhou bytnost přeje, však ale panování jeho že dlouhé nebude, protože jest v rukou samých illuminátův. – Již nyní ten slavný a dobrý pán není, ale illumináti posavad jsou.
Pán Bůh ráčiž je osvěcovati světlem své božské milosti, aby radami a skutky svými, budou –li ještě co osvěcovati, osvěcovali to podle Boha a církve Boží, a ne podle světa. Ale řekne snad někdo: Kde pak jsou a jací jsou ti illumináti? Odpovídám: Již nyní po celé Evropě tu i tam se vynacházejí a jsou dvojí: I.Vyšší; z těch někteří chodí v šarlatových pláštích, ozdobeni jsou zlatými řetězy, rozličných světských tovaryšství a řádů, bydlejí nejblíž od královských a knížecích dvorů, přijímají i vydávají listy do krajin a zemí, co za dobré a spravedlivé uznají a vydají, to musí býti dobré a spravedlivé, byť se to ani se zákonem Božím, ani s církví, ani starodávními právy, ani starými zemskými obyčeji, časem ani s svědomím nesrovnávalo; to každý za dobré uznati, přijmouti a proti tomu dost málo ozvati se nesmí. Kdyby se kdo všech od Boha a církve zapověděných hříchů dopustil, snáze bez trestu obstojí, než aby proti tomuto nařízení slovo promluvil. U těch žádná víra, žádné náboženství, žádné staré ustanovení, žádné klatby a závazky, žádná práva atd. nemá místa.
Oni praví, že časové přinášejí a co časové přinášejí a rozum pochopiti, vyhledati a uskutčiti může, to že jest nejspravedlivější. Pryč prý s bláznovými starými vazbami, ustanoveními, zákony, výklady, učenostmi atd., to všecko vymyslili lidé na vazbu a zhoubu lidskou; osvícený člověka rozum nemá se tak šáliti, svoboda mysle lidské daleko jinam patří, než aby se tu na světě takovými vazbami, přístrachy a pohrůžkami, vírou vázáním, nebem těšením, peklem hrozením trápena a mučena byla; to již dávno vymyslili lidé a kněží na užitek svůj.
II. Jsou illumináti nižší a ti se vynacházejí téměř u všech stavů, v zámcích, v městech i vojenských hluků, zvlášť lidé mladší , kterým pobožnost jest trnem v oku, a kdo by jim zvěstoval bázeň neb kázeň, ten jest u nich každý blázen. Ti poznají se po tom, když, co ti první vydávají a nařizují, oni to chutně a vděčně přijímají, chválí a zastávají; když kostel jim daleko, Pán Bůh příliš vysoko; když modlitba je mrzí a chudými zhrzí; když tělo strojí a šlechtí, a duchem řídit se nechtí; když kázání v kostelích záleží v postelích; když i mše svatá jest u nich času ztráta; když i nešpory jsou jejich času škody; když hanebné plzkosti jsou jim v libé chutnosti; když na kněze nedbají a blázny jen z nich mají; když všecky zbožné ctnosti mají za škodné hosti; když starým se jen smějí a co chtějí, to klejí; když ne po práci, ale tehdy spějí, že víc činiti neumějí, co by činit chtěli.
Ještě by snad někdo řekl: Již vidím a poznávám pravdu a sám některé takové znám, o nichž´s tuto mluvil, a časem až trnu, když takové prostopášnosti i u těch písařů v zámcích a v městech u mnohých nezvedných měšťánků a hejsků vidím; ale těším se a pochybuji, aby taky jaký kněz do toho cechu patřil. Odpověď: Bylo by k vinšování a dej Bůh, aby nepatřil a žádný nikde nebyl. Ovšem, mezi námi sprosťáky není to veřejné, protože nám to není hned k poznání, přece ale jest jisté, že i mezi svatou kněžskou hodností jsou mnozí raněni tou světskou dvorností. I tu rovně žádost světa, žádost těla panuje, svátost a přísaha kněžská se zavrhuje. Taky mnohému jest papež v Římě, jako Pán Bůh v nebi, daleko a v zemi biskup nemá prý k němu hned přístup. Krajský ouřad je prý přednější a patenty nad breviář milejší.Toulati a lásku u lidí hledati lepší prý jest než hodinky říkati. S ženským pohlavím řehnění lepší než těla mrtvení. Světské prý důležitosti předcházejí pobožnosti.Co staří kněží učili, v mnohých věcech prý bloudili, Neníť prý tak zákon prudký, aby nás zdrtil na krupky, atd. Mimo to víme, že nedávno jeden, a sice mnich /údajně P. Štěpán Rautenstrauch, nar. 1734, zemřel 1785 – pozn. edit./, když se zdál sám sobě osvíceným býti, myslil, že může celý svět osvěcovati; protož osvítil (předělal) práva duchovní, však tak, aby se nimi více světskému nežli duchovnímu stavu zalíbil, což se i stalo.
Ale v Římě a ještě snad i jinde, ten jeho vtip daleko jináč osvítili, když jeho veřejně na oheň uvrhli, a ačkoliv ho světská odplata i sláva přece neminula, ale což platno, v slávě brzy umříti, čili bez slávy déle živu býti, což lepšího jest? Aneb zdaliž sláva světská jest jediný a samotný cíl odplaty naší? Atd. Jiný spolu s ním /údajně P. Augustin Zippe – pozn. edit/, rozličných nových věcí čili iluminací radou a osvěcováním příčinou byl a protož snad důstojnost biskupskou ctěn. Jiný tak rozum svůj osvícený býti viděl a soudil /údajně P. Dr. Kašpar Royko – pozn. edit./, že sám od sebe, an ho k tomu žádná příčina navedla, celý sněm kostnický po třech stech a sedmdesáti letech za nepravý uznal, proti němu dvě knihy sepsal a co ten sněm církevní za dobré, on za zlé, co pak sněm za zlé, on za dobré vyhlásil a jej zničemňoval.
Ten ovšem nejchytřejší byl, protože psal proti těm, kteří mu odpovídati nemohou, čili snad nejhloupější, protože osvěcoval ty, kteří žádného osvícení takového již nepotřebují, ba ani tento svět, poněvadž dle jeho vlastního uznání tak nyní bez toho osvícený jest; protož do světla světlo nositi a kde již rozsvíceno, chtíti tam svítiti, opět bláznovství jest. Nikdyť jsou nerozumní ptáci do svého hnízda netrousili, an nyní rozumní lidé a ještě k tomu osvícení, to činí. Já jen tohle přidám, že ten až posavad osvěcuje jiné a jiní osvěcují jeho, jen že on bez příčiny a oni z příčiny, ano co víc, prve než on osvěcovati začal, aneb jak se do Prahy dostal, již na něm jiní viděli tmu, on pak sám sobě zdál se jasným býti. Nyní osvěcuje církevní historii, ale dej Bůh, aby ta historie osvítila jeho.
Za druhé, tohle jest až k smíchu, že on svým psaním vychvaloval toho, který kdyby živ byl, dozajista by ho proklel a z Prahy vyhnal, neb to živ jsa mnoha stům daleko lepším Němcům učinil. K těmto by ještě několik jiných připočítati se mohlo, neb tak mnoho illuminací (osvícení), které jsme viděli a posavad vidíme, musili mnoho osob dělati, ale poněvadž je neznáme (neb u nás sedláků přes noc nebývají), nechme jich, nechť dělají, co chtí. Přeceť někdy k tomu přijde, že řeknou: „Opustila mne síla má a světlo očí mých, i toť není se mnou“ (Žalm 37, v. 11). Řkou-li pak na to: „Ale opět po tmách nadějí se světla“ (Job 17), my můžeme odpovědíti: Po jakých pak tmách, poněvadž jste všecko osvěcovali, jasné činili a „noc obrátili v den“ (Job 17) a byl „v hlasu poznání a vyznání zvuk hodujícího“ (Žalm 41, v. 5) a říkali jste: Císař pán „obránce života mého; před kým se budu třásti?“ (Žalm 26, v. 1).
To o vysokých. Ještě o nižších a to bude zkrátka; neb při některých duchovních illuminátích nižších kdybychom měli jen své sprosté pozorování vypsati, v šířině bychom se ocitli a jako z krétského labyrintu dlouho se nevymotali. Však bude to jen o těch, kteří nedávno ze škol vyšli a ještě vycházejí a praví: My jdeme ze škol nejosvícenějších a nikdy se ještě tak jasně neučilo jako nyní, a o všech starých duchovních můžeme říci: „Tito bloudí srdcem“ (Žalm 94). Ale snad školy tím nebudou vinny, nebo těžce jest připustiti, aby se tomu ve školách učili; to bude spíše z jejich vlastních náruživostí a přirozených vlastností. Hned bychom k tomu přistoupit mohli, kdyby staří nekřičeli: Ne tak, ne tak, školy nejsou jen proto, aby čísti, psáti, počítati, jiné jazyky znáti učily, ale taky aby rozum osvěcovaly, zlé mravy napravovaly i přirozené náruživosti a vlastnosti krotily a cestu nadpřirozenou taky ukazovaly.
A poněvadž vy, mladí páni, jdete ze škol, jak pravíte, nejosvícenějších, proto my musíme na vás něco jasnějšího a daleko spanilejšího spatřiti, nežli s čím jsem my před lety se potkali. A poněvadž pravíte, že my bloudíme srdcem, protož světlo, kteréhož jste ve školách nejosvícenějších nabyli, musíť na vás tak jasné činiti, aby žádná mrákota a bludu na vás shledána býti nemohla. My sedláci ovšem nerozumíme tomu, zdaliž to od přirozenosti čili od učenosti aneb od zpuštěnosti pochází, nicméně, co jest na nich viděti, poněvadž již taky nejsme děti, můžem činit pozorování, – ale uchovej nás Bůh následování! Mistra měli z těch, jimžto naši předkové říkali lanec, jenž jest řádu nábožných tupitel a hanec; tovaryšstvo bylo, z něhož mnohých byl kanec. Vyšli ze škol na Páně vinici ne jako dělníci, ale jako zbůjníci. Vyšli k práci a milují zahálku; vyšli k pozorování, a jsou plní zanedbávání; vyšli ze škol nejučenějších, a hned učení potřebují. Službě duchovní se učili (jestli však učili), a tělesnou vykonávají.
Příklad sice na sobě dávají, ale komu: nezdárným dětem, pošetilým hejskům, marnotratcům, soběhrdům a všem zlosynům; ti ovšem berouce z nich příklad, tvrdí se ve svém živobytí. O pokoře, ponížení, poslušnosti, zdrženlivosti, nábožnosti, horlivosti a duchovnosti, pilnosti a střídmosti málo aneb nic u nich se smýšlí a drží. Rád bych to zamlčel, ale viděti jest, že se s Lutherem domnívají, a křičí: „Sola fides, sola fides – sama víra spasena tebe činí; dělej, co chceš.“ Co víc: oni by ještě rádi něco starého, co se jim nelíbí, vytiskli, a své novoty na nosy lidem věšeli, ale nevědí jak.
Veřejně v kostele nesmí, a při schůzkách vždy se někdo najde, jenž jím odpor činí. Ale já abych se nezdál jako žába zpěv slavíčka valchovati, takhle zavru: Kdyby nyní některý starý biskup a třebas jen Vokoun z hrobu vstal, žeť by snad tohle řekl jim: „Snažujte se pak dojíti darů lepších.“ (1Kor. 13, 31)
Komentáře: