Mne už zlomili...
Íránské ministerstvo spravedlnosti rozhodlo ušetřit život odsouzeného překupníka, který přežil vlastní popravu oběšením. Původně chtělo popravu zopakovat, postavili se proti tomu však právníci i mezinárodní organizace na ochranu lidských práv včetně Amnesty International. Člověk alespoň zjistí, že někde za lidská práva bojují.
Začalo to nevinně. Soud se státem na jehož konci padl osvobozující rozsudek, neuznání nákladů na podnikání Finančním úřadem, neproplacení tří až čtyř faktur včetně DPH. Nevím. Stálo mě to k dnešnímu dni všechno.
Nikdy jsem nekradl, nepodváděl. Podnikal jsem a platil daně, sociální i zdravotní. Kolem mě lítali šíbři a podváděli, okrádali, pro peníze byli ochotni udělat cokoliv. I podplácet, nechat zabít. Na tento způsob podnikání jsem neměl žaludek. Rány od FÚ jsem přijímal s pokorou a nikdy mě ani nenapadlo „dohodnout se s úředníkem“. Vždycinky jsem měl snahu platit. Ale vemte chlup na dlani… Kde nic není….
Skončil jsem s podnikáním. Od té doby jsem se živil rukama. Tak, všelijak, jak to šlo. Ale bez zlodějin! Řeklo by se „z ruky do huby“. Ale pořád to šlo. Každá práce se nechá dělat. S každou prací si lze porozumnět a každou práci můžete dělat s láskou. A to hlavní, máte čistou hlavu. Navíc, u lopaty nikdy není moc velká fronta.
Ovšem faktury, mnou vystavené a nikdy neproplacené, ty mrchy pořád tikaly. A pak jednou bouchly. Dluh na DPH z peněz, které jsem v životě neviděl, dluh na dani z příjmů z peněz, které jsem nikdy neviděl, dluh na sociálním, zdravotním, z peněz, které jsem nikdy neviděl. A penále z těchto dluhů z peněz, co jsem nikdy neviděl….
U zaměstnavatelů jsem se nikdy netajil, že tyto dluhy existují. Zaměstnavatelé strhávali a odváděli. Pro některé jsem se stal nežádoucí a byl jsem odejit ve zkušební době. Pak úraz, operace krční páteře a invalidní důchod. I z invalidního důchodu jsem splácel. Ale už nějak blbě. Nějaká úřednice se rozhodla umořit, místo samotného základu dluhu, penále. Takže mi z ID odešly peníze na jiný účet.
Později mi bylo vysvětleno jinou úřednicí, že tím, že jsem začal splácet penále, jsem s tím penále souhlasil a už se s tím nedá nic dělat…. Pak přišel osvícený ministr práce a sociálních věcí a z původního poškození přes sedmdesát procent bylo škrtem pera uděláno necelých třicet. Už né invalidní důchod, do rachoty z vesela. Nevadí, mám práci rád.
Fajn. Takže se dál strhávalo, dál jsem byl na minimální mzdě i když náklady na dopravu a další peníze k zajištění mé pravidelné účasti na pracovním procesu stále narůstaly. No a? Jednou to bude splacené. Neschovávám se, hlásím své exekuce, nechávám si strhávat, nějak bylo, nějak bude.
Co splatím, splatím, co ne, nesplatím. Mě přeci ty čtyři faktury na začátku taky nezaplatili. Firma skončila, zaplatila si základní jmění 100 000 a na další se holt nedostalo. Vemte na dlani chlup….
Pak jsem se dozvěděl, že můj dluh narůstá geometrickou řadou. I když splácím. Roční nárůst činil 400 000,-. A navíc začal být aktivní pan magistr David Koncz z Exekutorského úřadu Cheb. Nebyl spokojen s tím, že je v pořadí a nemá zavěšovat. Nikdy jsem jeho jméno neutajoval, zaměstnavatelé o něm věděli a jeho pohledávku vedli v patrnosti. Já skutečně nemám nikde ulitý majetek. Nebál jsem se a nekradl jsem.
Dneska mám ruku v tahu. Jsem na nemocenské a ta mi dělala přímo v tomto měsíci 5600,- čistého. Nemůžu mít účet, protože pan magistr mé účty okamžitě blokuje. A tak mívám ty peníze připravené na účtě zaměstnavatele. Aspoň něco řeklo by se. Nojo, jenže úraz se mi stal v práci a zaměstnavatel to jako pracovní úraz odmítá uznat. Byť byl sepsán protokol, byť byla vystavena diagnóza určující za příčinu stavu právě práci ve výrobním procesu.
Včera mě propustili z nemocnice. Dnes ráno se dostavili k mojí mámě a tím pádem i ke mně, neboť po dobu nemoci tu přebývám. Máma pryč, já sám doma. Když ti dva zazvonili, myslel jsem, že se jedná o kontrolu práceneschopných… Proč né, pořádek musí být. Nebyla to kontrola.
Ukázal jsem jim svůj pokoj, televizi, DVD, gramofon…. Věci, které mi prokazatelně patří. Ty je nezajímaly. Zajímal je mámin televizor. Zavolal jsem policii. Přijeli ale nesmějí chránit…. Fajn. Pánové odvezli televizi za faktury které nikdy nebyly zaplaceny. Že se máma může odvolat. A že pan exekutor ji možná vyhoví…. A když ne, může se s panem exekutorem dál soudit, třeba soudce rozhodne v její prospěch. A nikde není psáno, že jí tu televizi přivezou zpátky. Asi si bude muset dojet do Chebu… Máma musí, exekutor nemusí nic…… Je to zákonné….. šikanovat lidi. I ty, co s tím nemají nic společného kromě tragického omylu, že jsem se narodil a vystavil faktury…..
Žít se nechá z mála. I přežívat se nechá z mála. I živořit se nechá z mála. Ale žít a ohrožovat své blízké? To se nedá. Pokud tedy člověk vlastní to, čemu se říkalo svědomí….. Jenže za svědomí si nic nekoupím.
A tak mě zaujal článek. Drogový dealer přežil vlastní popravu. Vzedmula se mezinárodní vlna odporu proti opakování popravy. Ten člověk je sice v komatu ale dostal šanci. Nikoliv pro bezúhonnost. Dostal druhou šanci protože přežil svou vlastní popravu…. V Íránu. V civilizované zemi uprostřed Evropy nelze.
Zaujala mě ta slovíčka LIDSKÁ PRÁVA. Nemám právo stýkat se se svými blízkými protože bych je ohrožoval na majetcích a možná i životech. Nemám právo bydlet sám v pronájmu protože na to nemám. Vše co mám mi stát sebere. Nemám právo na spravedlivý proces protože jsem nic špatného neudělal. Nemám právo vlastnit. Nemám v podstatě žádná občanská práva. Můžu si mluvit co chci, psát co chci, můžu neplatit složenky a čekat na další a další exekutory. Můžu dlužit pětset a může být na mě vymáháno padesát, sto…. Třista tisíc, milión… O kolik díky tomu zlevní brambory nevím. Vím jen, že v té situaci ve které jsem, už mám právo umřít. Očistec za sebevraždu pro mě bude rájem. Já už mám očistec tady.
Jo. To právo asi využiju. Už kvůli těm, kteří mi jsou blízcí. Ale když budu odcházet, chci aby to bylo slyšet. A aby to dlouho trvalo. Nejsem násilník a tak asi brzy zvolím hladovku. Se jménem pana Koncze na čele. Jejich argument je jasný. To co činí je zákonné. Policisté bezmocní a občané jakbysmet.
Tak jo. Mám právo zemřít a mám právo nejíst. Až to začne, budete to vědět. A na začátku byly jen takové nenápadné faktury ze kterých jsem nikdy neviděl ani korunu…
Komentáře: